Když jsme se potkali druhý den, poučil mne:
„Mimochodem, harakiri v Japonsku znamená něco poněkud jiného, a samotné slovo je spíše neslušné. Zkuste příště říkat seppuku. Jestli se teda míníte sebevražedně řezat do břicha.“
„Nechápu.“
„Včera jste říkal, jak přemýšlíte, že z celý tý situace v redakci spácháte harakiri.“
„Aha tohle.“
Jack se na mě opět potměšile zahleděl a jeho další věta jako kdyby byla určená celému světu, ne jen mně:
„Lidé občas ani nevědí, co říkají. Kdyby jen tušili, jaké má slovo váhu! Pro mne jako policajta dokonce dvojnásobnou.“
Oči se mu samolibě smály. V té chvíli se ve mně praly dva pocity. Na jednu stranu jsem ho obdivoval, na druhou bych mu byl dal nejraději pár facek. Zvlášť když po chvíli připojil naprosto nesouvisející dovětek určený opět spíše vesmíru a tak vůbec:
„Jo, a Elvis žije...“
Nemyslete si, že po včerejšku jsme se stali nějakými kamarády. Když vám někdo leze na nervy, nespraví to, ani když se vám na chvíli otevře nebo se pokusí o jakousi omluvu. Jackovy způsoby mne prostě iritovaly skoro na každém kroku.
Třeba před chvílí – kráčíme ulicí Národní směrem k divadlu, kde má proběhnout další výslech. Aniž by nějak přerušil řeč nebo se zastavil, sebral za chůze Jack té těhotné ženě, která šla proti nám, zapálenou cigaretu z úst. Ani se neohlédl, co ona na to. Evidentně ji neznal. Prostě jí vzal cigaretu, u nejbližšího koše ji bezmyšlenkovitě típnul a vyhodil. Nereagoval na můj udivený pohled, natož na ženiny nadávky za námi.
Uznejte sami, že jít po ulici s podobným týpkem je spíš o nervy. Vzápětí přeběhl přechod, seběhl uličkou podél silnice dolů ke vstupu pro herce a personál a do Národního divadla prostě vrazil. Člověk by po jeho entrée čekal, že pronese něco ve stylu:
„Tak kdepak je tady ten prďola, co tu nosí pivo?“
- Do budovy Národního divadla jsme tedy vešli odzadu, od té stoky mezi nábřežím a Žofínem, kde se takhle po ránu nesl pach rybiny od Žofína a nasládlý smrad sladu od smíchovského pivovaru. Z obojího se mi dělalo šoufl, natožpak z této kombinace.
Ve vstupní hale mají po pravé straně malou vrátnici, vlevo nástěnky, uprostřed pod schodištěm sofa a stolek. Schodiště je oboustranné, s levotočivou, resp. pravotočivou zatáčkou. Poněkud nešikovně přímo nad sofa je na zábradlí odpočinková plocha pro lokty, pokud se chcete filozoficky kochat výhledem dolů do haly, a na této plošině truhlík s květinami.
Napadá mě však, že onen květináč může být pro jisté osoby šikovně umístěný – klidně i pro vás, máte-li ve zvyku krátit si čas házením truhlíků s květinami na lidi sedící na sofa pod vámi.
Jack však halou proletěl jako komiksový hrdina – před sebou držel služební průkaz jako svatý obrázek s mystickými vlastnostmi a za ním zůstával jen jeho obrys. Měli jste pocit, že by měl Jack zaujímat nějaké hmotné místo v prostoru, ale nějak se mu dařilo být současně na všech tisíci bodech dlouhé přímky vedoucí z haly do poschodí.
Asi těmito místy nelevitoval poprvé, protože bez váhání vrazil do jedněch dveří v patře – pro mne naprosto stejných dveří, jakých se tu nabízelo větší množství – a v onom okamžiku, kdy současně stál před dveřmi, vrážel do nich a stál za nimi, vychrlil:
„Co jste dělal v neděli?“
- V herecké šatně seděl vyšší chlápek, o kterém jsem sám sebe po delší době přesvědčil, že jde o slavného českého herce Budíka. Problém jej identifikovat vznikl díky naprosto odulé a zčervenalé tváři, jakou míval můj pravý otec po pravé opici, než sebou jednoho rána seknul v ložnici a rozbil si týl.
Budík sice rovněž vypadal více mrtvý než živý, alespoň soudě podle jeho skelných očí, avšak po nějakých ani ne třech minutách skutečně zaměřil pohledem Jackovu placku, již tento stále nábožně třímal v ruce před sebou.
Žel doba tří minut stačila i vrátnému, aby přes menší nadváhu vysupěl po schodišti až k nám s podivnou větou: „Semsenesmímusítedolůsezapsatjinakzavolámpoldy.“ na rtech. Jack se otočil briskně o 180 stupňů, takže svým služebním průkazem nyní mířil přesně mezi oči vrátného.
Ten nervózně zamrkal, pak si placku dal dále od očí, přečetl si ne zrovna bez námahy, co se na ní píše (tedy alespoň ty podstatné věci), zabrblal něco jako: „Aleitakbystesemělzapsatjetoprotipředpisůmkurva.“ a s jakýmisi jednoslovnými polohlasnými výkřiky pomalým krokem zamířil zpět do haly do své kukaně. „Nejsemtadypřecenaokrasukrálíkůmnone?“
Jack ho sledoval pohledem.
- „Jako študák jsem si přivydělával v bance jako vrátný. Kdyby mi někdo udělal to, co já dnes jemu, shodím ho ze schodů. Kam ten svět spěje?!“
Celá scénka nijak nevyrušila herce Budíka. Stále upíral zrak na místo, kde se před časem nacházel Jackův služební průkaz, a tak mu jej tam Jack opět šoupnul, plus minus pár milimetrů vedle.
Když pochopil, přejel si Budík těžce rukou po čele, i v ranní opičce dostatečně patetickým gestem, jak se na herce sluší a patří. Škoda, že v tom ostatním, jako třeba skutečný herecký projev, tolik nevynikal.
„Proč já? Proč zrovna já?“ zvolal pateticky.
„Nikdy bych do vás neřekl, že čtete Čapka,“ odtušil Jack. „Na divadle ani ve filmu jste v Povídkách z druhé kapsy nehrál, ze sebe to nemáte zcela určitě, dedukcí mi vychází, že jste snad i někdy četl!“
„Jděte do pr...“ a Budík zašátral po kapsách, jestli má někde cigarety. Neměl.
„Můžu vám nabídnout?“ vytáhl ty své, skoro nedotčené, Jack z kapsy. Přitom pečlivě levou rukou šrouboval uzávěr termolahve, již vydoloval současně z druhé kapsy, aby do uzávěru posléze nalil obsah láhve. Ve vzduchu zavoněla káva, kterýžto pach se snáší poměrně lépe než rybina a slad.
Budík vykulil oči, ostatně již tak dost vypouklé. Já tedy kulil oči taky. Jack nejspíše chtěl Čapkovy Povídky z druhé kapsy přiblížit svým vlastním, teatrálním způsobem.
„Zavřete dveře,“ houkl na mne Jack a sedl si na polorozviklanou židli u vedlejšího stolku se zrcadlem. Nápis hlásal: Petr Nárožný. Asi mu tento koutek a židle patří, když se líčí na představení.
- „To je samej herec. Pro herce nevidím na případ,“ rozesmutnil se Jack a nahnul si kávy přímo z termolahve. Pak mi nabídnul, podobně jako včera lahvinku vína. Z míst, odkud pocházel, asi měli ve zvyku se dělit o každé sousto. Chudoba je hrozná věc. Prý tím trpí víc jak polovina lidstva. Říkali ve zprávách.
„Podívejte, pane Budíku. Jeden váš kolega byl tři dny tomu zabit. Vnímáte mě?“
Budík seděl, blaženě kouřil, usrkával rozkošnicky kávu z plastiku a pokyvoval hlavou.
„Jo jo. To je kolumbijská káva, ne?“
„Ne. Guatemalská. Etiopskou ani panamskou zrovna neměli.“
Budík si ještě jednou usrknul. Na jeho obličej měla cigareta a káva podivuhodný vliv – vrásky se začaly mírně vyhlazovat, stíny pod očima ne sice zrovna mizet, ale aspoň blednout. Dokonce i hlas už nezněl tak nakřáple. Pohledem se dokázal dokonce soustředit. Začal jsem věřit na sci-fi filmy.
„Tak jasně, že sem o tom slyšel. To v týhle branži ani jinak nejde, ne?“ A potáhl dlouze z cigarety.
Připadal jsem si jak v nějakém černobílém filmu od Jarmusche. Až na ty herecké výkony, samozřejmě.
„Hele, a co chcete ode mě? Vždyť jsem ho ani neznal.“
Cigaretu típnul v popelníku a s dovolením si nabídl ještě jednu. Začínal jsem chápat, proč s sebou Jack tu krabičku nosí.
Jack počkal, až si Budík zapálí. Mezitím jsem se tedy také napil kávy, abych neurazil, a chutnala skutečně výborně, na jazyku zůstávaly stopy po ovoci jako u dobrého vína.
„No ale ten večer jste spolu kalili, ne?“
Budík se trochu zakuckal.
„No jo vlastně. Fakt? To můžou bejt tak tři čtyři dny, ne?“
Jack přikývnul.
„Čtyři dny, a po půlnoci ho někdo fiknul.“
Prima, konečně jsem i já sám získal o případu nějaké údaje – šlo o chlapa a k vraždě došlo po půlnoci z neděle na pondělí. To bude článek jako víno!
„No jo, to se blbě pamatuje.“
„Vy asi kalíte každou noc?“
„Každou ne-e. Třeba jak jsme tuhle natáčeli ten film, tak jsem první týden nemoh.“
„Chápu,“ pokýval naprosto vážně Jack. Vůbec jsem ho nepoznával, modelku rozebral úplně jinak.
Pak už jen Jack čekal. Mlčení začalo být neúnosné, a tak se Budík pokusil o větu:
„No jo, ale já už si nepamatuju ani, kde jsme pařili. Natož, co jsme dělali.“
„Nebo v kolik jste šli domů?“
„No jo, jasně, nebo v kolik jsme šli domů.“
- Jack vstal, položil na stůl ještě jednu cigaretu, odebral Budíkovi prázdný kryt termosky, jenž vymyl v umyvadle za dveřmi, z umyvadla vytáhl skleničku, do ní odlil pro Budíka ještě trochu kafe, pečlivě termosku uzavřel a schoval zpět do své velké boční kapsy, poplácal Budíka po zádech a majestátně vyšel ven. Budík ho nechápavě sledoval pohledem.
„Ten nám nic neřekne,“ milostivě mi Jack hodil pár drobtů na schodech. „Alkoholik je, o tom žádná, ale právě proto nám může vyprávět naprosté pohádky. Jako ostatně každý alkoholik. Takže se k nim musíme chovat jako k dětem. Pochválit, ponynat, trpělivě vyslechnout, a myslet si svoje. Na ně logika ani doprošování, natož vyhrůžky nezabírají.“
Prošli jsme kolem vrátnice, kde na nás zuřivě gestikuloval cosi vrátný, ale naštěstí jsme vůbec nechápali co, a vyšli ven. Sladový odér nás málem porazil.
„Než jsem se dostal na vysokou, dělal jsem dva roky pošťáka. A nosil poštu mimo jiné i do jednoho pivovaru. Ne zdejšího. Šlo snad o nejhorší pivo v republice.“
Ohlédl se.
„Vlastně jim v tom Národním nezávidím. Nemůžou ani vyvětrat. Docela silná automobilová doprava hned pod okny zleva i zprava, smrad z ryb a z pivovaru. Se tam musejí cítit jako v ghettu.“
Něco ho napadlo.
„Což mi připomíná.“
Tentokrát z náprsní kapsy (kam se hrabe Čapek!) vyňal MP3 přehrávač, nastavil zručně a rychle jednu písničku a jal se ji poslouchat. Na krátký okamžik mi půjčil jednu sluchátko. Jistě. Elvis Presley. V ghettu.