Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

19. kapitola: Divoce v přírodě

Přinášíme vám oddechovou detektivku na pokračování, s níž se budete setkávat po celé léto. Není vyloučeno, že se u dalších kapitol objeví i něco z vašich možných návrhů a připomínek, které můžete psát do komentářů pod jednotlivé části.

Vyjeli jsme se ženou a dětmi v sobotu ráno vlakem z Masarykova nádraží. I když jsme přijeli na poslední chvíli, stihl jsem koupit lístky, sportovní noviny, Čtyřlístek, ledový čaj, fornetti a kávu. Snad by Piazza d’Oro neurazila, říkal jsem si.

            Oba naši kluci už se k babičce těšili, i když jednomu je osm a druhému tři. Babička bydlí ve vesničce hned za Poděbrady a u domu má velkou zahradu – tedy měřeno poměry městského člověka žijícího v panelovém bytě.

            Vlakem jezdím rád. Matka kdysi dělala na dráze, na stavědle, a jako malý jsem jí pomáhal přehazovat těmi těžkými pákami výhybky. Dnes, kdy je vše elektronické a páky zmizely, už jde zase o jiné kouzlo.

            Ve vlaku člověk cítí – kromě odéru ze záchodků – určitý pocit svobody. Pokud nejedete zrovna zeleným rychlíkem, kde je málo místa, tak nové vozy mají prostoru hodně. Jen z okénka se ne v každém můžete vyklonit do krajiny.

            Babička už na nás čekala na nádraží, u oprýskané a před mnoha lety bílé budovy, kde asi kdysi sídlil nějaký výpravčí, ale v současné době jen kopřivy, tagy a rozbitá okna. Vedle budovy reznul stojan na kola, rozpadala se dřevěná lavička a otevřená místnost přístřešku čekárny někoho inspirovala k rozebrání zídky.

            Závory blikaly červeně a zvonily zvonky, ozvalo se štěkání psů, kolem projeli cyklisté směrem k hospodě, takové té pravé, venkovské, v níž by kohokoliv ze států Evropské unie trefil šlak, jak byla zakouřená. Na stromech podél cesty opadávaly květy.

            Kluci už běželi napřed, těšili se na dědu, pokud bude doma, a ne v oné zmíněné hospodě, a na zahradu, na trávu, v níž nebudou psí bobky jako v trávě před naším panelákem.

            Navečer jsme pak zapálili táborák a dali si špekáčky, oba kluci se statečně snažili neusnout a ještě statečněji držet pruty nad ohněm. Za svoji statečnost pak byli odměněni a snědli i několik dalších buřtů, které už sami neopékali.

            Babička se rozhodla, protože v noci ještě bývá zima, že nám v pokoji zatopí v krbu. Takovém tom moderním, uzavřeném, co vypadá spíše jako kamna. Dřevo nasekala a navozila během dne, teď mne jen poslala do kůlny pro starý papír.

            V kůlně jsem učinil významný objev. Vedle mnoha štosů papíru – slevových letáků, nabídkových letáků, novin a jiných časopisů, zde také stály narovnané štosy starých Divadelních novin. Dokonce i z roku 1976, s kresbami Františka Bidla. Z toho roku, kdy se rozhodlo o konečné podobě Nové scény.

            „No, kde seš?“ čertila se manželka, ale to ona jen tak, z lásky. Předal jsem babičce starý papír na podpal.

            „Mamko, odkud máš tyhle časopisy?“

            Babička si ztěžka klekla ke krbu, vložila papír a začala dávat dovnitř třísky a na ně větší kusy dřeva, na závěr polena.

            „Od sousedky, od Květy. Proč?“

            „Můžu si to půjčit?“

            Babička s manželkou na sebe pohlédly, o mužích si evidentně myslely své. V kuchyni jsem si čísla z roku 1976 rozložil na stůl a hledal informace o Nové scéně. Našel jsem brzy tři články, a na tehdejší dobu nijak nadšené.

            Zatímco jsem četl, babička rozdělala oheň, zavřela dvířka a namáhavě se zvedla. Polena začala praskat. Kluci už spali.

            Když jsem pak narazil na ten odstavec, začal jsem se myslím chovat jako šílenec. Hledal jsem zmateně svůj mobil, až mi na něj žena zavolala ze svého a já zjistil, že kolem něj neustále pobíhám, neb je v nabíječce.

            Vyběhl jsem ven na zahradu, pod hvězdné nebe, kde se dal chytit lepší signál. Ale Jack mi telefon nebral. Heršvec.

            Zkoušel jsem mu volat ještě několikrát, ale pak jsem se vzdal. I takhle mne měly holky za blázna. Ačkoliv jsem se pokusil stručně věc vysvětlit, nešlo mi to a zamotával jsem se do jednotlivých vztahů. Nejspíše si o mně myslely, že jsem úplný pitomec.

            V noci jsem měl neklidné spaní a zdálo se mi, že mne ruka velká jako jeřáb nese za prdítko nad Prahou a nad střechou Nové scény rozevře prsty.

            Jack zavolal v neděli před polednem, když jsem se starším synkem hrál na zahradě fotbal.

            „Děje se něco?“

            Vyklopil jsem mu, jak jsem se dostal k časopisům a jak jsem si četl v ročníku, kdy se rozhodlo definitivně o Nové scéně.

            „A představte si-“

            „Tatí, pojď zas hrát fotbal,“ zatahal mne syn za tepláky.

            „Počkej chvilku. Ne ne, to patřilo synovi, hrajeme fotbal. No a proč bych jako nemohl hrát fotbal?“

            Jack si samozřejmě neodpustil rýpnout.

            „V jednom článku píšou, že tím, kdo definitivně rozhodl celou představu a vlastně nesl na nějakém úřadu největší zodpovědnost za výběr, byl nějaký František Pohanka.“

            Jack si v telefonu hvízdnul.

            „Mno, tak to mnohé vysvětluje. Ano, jeho otec se skutečně jmenoval František. Můžete mi to ofotit?“

„Jedině mobilem.“

„To by šlo. Pošlete mi to, prosím, MMSkou. Teď mi to do sebe začíná zapadat... Víte, mám také nějaké novinky, v pondělí ráno si je řekneme. Prý budou mít novou kávu, z Dominikánské republiky.“

            Jack se odmlčel a syn mne opět zatahal za tepláky. Chtěl jsem se už rozloučit, ale Jack se ještě ozval.

            „Máte něco proti cirkusům?“

            „Tak se synem... občas...“

            „Ne, půjdeme na první úterní odpolední představení.“

            „Nemůžu říct, že bych cirkusy nějak miloval.“

            „To jsme na tom podobně. Ale budeme tam muset zajít. Abych si dal špunty do uší. Jo, a ve středu sem přiletí strýc z Ameriky na návštěvu. Myslíte, že bych vás mohl zneužít a že byste se mnou zajel na letiště?“

            „Jestli nás to nějak nezdrží...“

            „Minimálně, v úterý už bude případ vyřešen.“

            Vyrazil mi tím dech.

            „Předpokládám,“ dodal po chvíli ticha. „Tak nic, hezkou neděli a spánebohem.“

            Než zavěsil, přísahal bych, že si opět zpívá nějakou písničku od Presleyho – znělo to jako Wild in the Country. Takže ho to stále nepustilo.

            Mimochodem, syn mne nakonec ve fotbale rozdrtil 10:2. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Zářijové návraty a premiéry

Zářijové návraty a premiéry

V září oficiálně končí okurková sezona a televize začínají vytahovat svoje největší trumfy z rukávů. Na přelomu srpna a září se dočkáme velkolepých…

Akční letáky