Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

18. kapitola: Mír v údolí

Přinášíme vám oddechovou detektivku na pokračování, s níž se budete setkávat po celé léto. Není vyloučeno, že se u dalších kapitol objeví i něco z vašich možných návrhů a připomínek, které můžete psát do komentářů pod jednotlivé části.

Ten večer jsme už nic dalšího nezjistili. Jen ve chvíli – jakmile mi Jack sdělil, co zjistil od servírky – kdy jsme chtěli z tohohle lvího pekla vypadnout, začali na jevišti vyhlašovat cenu za vedlejší ženský herecký výkon. 

            Sešli jsme s Jackem z galerie dolů a stáli právě před hlavním vchodem do sálu – všechny veřeje otevřené a za našimi zády se znuděné šatnářky ovívaly pozvánkami se zlatými lemováními.

            Jack se zarazil. Kdybych měl kriminalistické myšlení, pochopil bych proč. Vždyť mi ten seznam vítězů ukazoval. Vám to nejspíše již také došlo, ale já měl tehdy dlouhé vedení. Není divu, prostředí na mne působilo cize, a navíc jsem cestou objevil tác s bílým vínem rozlitým do sklenic.

            Jako kdyby ho něco zhypnotizovalo, vstoupil Jack do sálu, do toho panoptika voskových figurín. Sebevrah. Velkoplošná projekce představila nominované herečky – a teprve v té chvíli jsem začal tušit, co se děje. Ano, jednou z nominovaných byla Klára.

            Museli jsme přežít ještě dalších sedm a půl minuty trapných pokusů o vtipy a zábavu, než zpocená držitelka loňské ceny rozbalila na pódiu třesoucími se prsty obálku, nechala všechny ještě chvíli v chtěném napětí, aby pak přečetla Klářino jméno.

            Ze své pozice Jack viděl celý sál, takže hned, jak se Klára zvedla (seděla pod galerií vlevo po straně), ji fixoval očima. Klára elegantně prošla boční uličkou, na schůdkách na pódium málem zakopla, ale dokázala se opět elegantně pádu vyhnout. Rozesmátá si šla pro cenu, nechala si gratulovat, a já v té chvíli ztratil Jacka z dohledu.

            Zpanikařil jsem. Nechtěl jsem si to přiznat, ale bez něho jsem se cítil ne jako nahý v trní, ale jako jehovista na katolické mši. Řekl jsem si, že jedinou jistotou v tomto neznámém světě celebrit je galerie a nedávno objevený tác.

            Po schodech mi to nezabralo tak dlouhou dobu. Tác stál na svém místě – říkám, jediná jistota. Upil jsem první doušek nové sklenice, když se Klára na pódiu dala do děkování – samozřejmě mamince... Nevím, jestli jsem to vysvětloval a prozradil, tu historku, jak Jack u Kláry a její maminky na zahradě opékal špekáčky na vidlích? Ale to když tak později...

            Poděkovala tvůrcům filmu, kolegům a když už se zdálo, že počet příjemců díků skončil, nadechla se a pronesla:

            „A také bych chtěla poděkovat dlouholetému kamarádovi Jackovi, který mi kdysi hodně pomohl.“

            A šlus a konec a odešla, a už se nesmála, a já se taky nesmál, protože jsem měl oči vykulené a zajímalo mne, jestli má Jack oči také vykulené, ale v té chvíli se ozvalo tělo, zvláště svěrače pod břichem, a já nechal úvahy na jindy a spěchal na blízké WC.

            Pobyl jsem zde chvilku přímo úměrnou decilitrům, které jsem stihl do té doby vypít. Když jsem poté vyšel ze dveří, ještě si zapínaje zip, protože kalhoty od obleku jsem také dlouho nepoužíval, uviděl jsem kousek stranou u jednoho závěsu sousoší, jež zde rozhodně předtím nestálo.

            Muž měl tvář zabořenou do tmavých vlasů dívky a zhluboka vdechoval jejich vůni. Dívka se dívala před sebe upřeně stylem těch dívek, co jim nečekaně přišel upír upít trochu té krve k večeři.

            Jinak kolem panoval klid. Catering se nyní odstěhoval nahoru, kde již uzavřeli pasáž náhodným chodcům a připravili občerstvení pro všechny hosty slavnostního večera, a dole v sále se ještě vyhlašovalo.

            Strnul jsem ve dveřích. Vlastně vše se zastavilo.

            Znáte ty chvíle? Někdy čas pádí tak rychle, že si sotva stihnete udělat ranní kávu a už je poledne, a nic jste nestihli udělat. A jindy se hodiny zastaví, až si říkáte, že jste stihli hromadu věcí a divíte se, ono to trvalo jen 15 minut?

Případně se kocháte přírodou, když sluneční paprsky pronikají listy stromů, z nichž ještě odkapávají slzy deště, říkáte si, že tam musíte stát minimálně půl hodiny, a pohled na hodinky vás ujistí, že šlo o necelých pět minut?

Zhruba tak jsem se nyní cítil. Čas se zpomalil, až by se ho dalo hmatatelně dotknout. Což se rozhodně nedalo říct o tom sousoší. Toho se dotknout, měl jsem pocit, tak se rozpadne.

Trvalo to podle mě minimálně půl hodiny, ale pohled na hodinky mne ujistil, že uteklo sotva pět minut. Pak jsem mrknul. Zjevení zmizelo.

Zmaten jsem vstoupil na galerii, podezíravě se zahleděl na tác s vínem, zda za to nemůže, ale kolem panovalo ticho. Až mystické. A co si povídali ti dole v sále, mi bylo ukradené.

Ticho však narušily spěchající kroky na schodech. Brzy se objevil kameraman a za ním reportér bazilišek. Rozhlíželi se jako šílení po galerii. Reportér mne určitě nepoznal, zeptal se mne jako někoho cizího či snad číšníka:

„Kde jsou?“

„No, Klára a Jack! Viděli je jít sem nahoru.“

Kameraman žhavil světlo na kameře, prošel všechny závěsy, ale pak je zhasnul.

„Tady nikdo není,“ řekl jsem současně já, i kameraman.

„Ani nebyl,“ vrtěl jsem hlavou.

Reportér nám nevěřil a sám prošel všechna možná místa na galerii, hlavně ta, kde by se dalo schovat, ale rovněž nikoho nenašel. Zklamaně zavelel k ústupu.

Celé mi to vrtalo hlavou.

Došel jsem ke sloupu, kde jsem viděl stát sousoší – ten obrázek skoro piety nikdy nezapomenu. Samozřejmě, žádné tajné dveře ve sloupu. Jediné dveře vedly do kuchyně cateringu. Zvenčí se zdálo, že jde o malou, stísněnou místnůstku.

Když jste si dali však tu práci, kterou si nedal kameraman ani reportér, ale já ano, a vkročili dovnitř, zjistili jste, že za závěsem je krátká, ale široká chodba, schody nahoru do pasáže, a když jste po nich vyšli nikým neviděni, protože všichni od cateringu už nahoře připravovali stoly, malé skleněné dveře v jedné z bočních částí pasáže vás vyplivly na hlavním podlaží.

Z těch vegetariánských stolů stoupaly divné vůně. Přestože ceremoniál ještě neskončil, našlo se tu hodně lidí, kteří už ozobávali. Třeba ta dáma v černé večerní róbě asi v zimě trpěla hlady, protože měla malé talířky naložené hromadami jídla a krmila se podobným způsobem, jako tuhle ten opilý bezdomovec u nás na lavičce v parku. Ani její partner – elegán v šedivém, lesklém, dvouřadém saku – se nechtěl nechat zahanbit. Předčil však svou dámskou polovičku hned, jakmile si krknul. Řekl bych říhnul, ale to bych nepopsal ten správný zvuk. Když nekrkal, mlaskal.

A podobně se zde živilo několik dalších havranů. Jak je to v té písničce, že podle kabátu se svět měří, lhářům ve fraku každý věří?

Uzobnul jsem si pár pokrmů také, ale moc mi nešmakovalo. Cítil jsem se zde stále víc nesvůj. Kláru ani Jacka jsem nikde neviděl. Do háje s tím. Asi odjeli dělat špekáčky na vidlích.

Od vchodu do pasáže zavanul svěží noční vzduch. Div jsem tam neutíkal. Na chodníku, bezpečně daleko od pasáže a ceremonií a loutek v podzemí, jsem se zastavil. Zvedl jsem hlavu k obloze, kde mezi světly lamp šlo matně rozeznat měsíc a nějakou tu hvězdu, zhluboka se nadechl čerstvého nočního vzduchu, nechal si čechrat vlasy, ovívat si větříkem tváře...

A cítil jsem se nesmírně svobodný.

Po minimálně půl hodině – na hodinky jsem se nedíval – jsem s klidem v srdci a na duši, dostatečně provětrán svobodným větrem, odešel na tramvaj a odjel domů za ženou a dětmi. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Londýn na kole!

Londýn na kole!

Máte rádi šrumec letních velkoměst, ale nechcete se mačkat v přeplněném metru, ani si šlapat na paty s davem upocených turistů? Vyrazte do Evropy s…

Akční letáky