Když se mne časem ptali na mé pocity, shrnul jsem je do jedné věty. Vzduch v sále byl vydýchaný, vtipy trapně ubohé a občerstvení vegetariánské. Navždy mi zůstane záhadou, proč sem tolik lidí každý rok chodí. Třeba si testují svou klaustrofobii?

Ptal jsem se Jacka, jestli si myslí, že by nám třeba ten bulvární novinář nemohl pomoci, jestli třeba něco neví. Jack se na mne podíval oním útrpným pohledem, jímž mne za tu krátkou dobu známosti počastoval už několikrát:

„Ten ví jenom to, co mu jiní dovolí vědět. A věřte, zase tak moc toho není. Jen to, chudák, netuší.“

Kolem nás vládl ruch. Šatny v obležení, nikde ani trocha volného místa, problém se nadechnout vzduchu.

Jako redaktor kriminalistického časopisu jsem nikdy neviděl tolik herců a hereček pohromadě. Tamhle u zrcadla postával Karel Gott v obležení novinářů (hrál ten rok v nějaké pohádce), kolem nás prošel Jiří Macháček a s ním ten herec, co vždycky hraje návrat idiota, byli tu i oba Trojanové, které si pletou i pořadatelé Českých lvů (překvapivě, protože jeden je tlustý a druhý tenký), viděl jsem Tatianu Vilhelmovou a nenapadlo mne, že tak sešla za těch pár let, co jsem ji náhodně potkal u kadeřníka, tamhle s nějakým mladíkem živě gestikulovala Anna Geislerová a rozhodně nešlo přehlédnout Halinu Pawlovskou či Milana Šteindlera, u sloupu jsem tipoval, že stojí Robert Nebřenský... jenom Kláru jsem nezahlédl a zdálo se, že Jack se tak cítí klidnější.

„Dejte si přípitek, já si zajdu nahoru na galerii, vlevo jsou číšníci, tak s nimi prohodím pár vřelých slov.“

Podíval se na seznam v ruce.

„Asi začnu s tou holkou. Ženy, ženy mají daleko větší postřeh než chlapi. Jestli ta si na nic nevzpomene, jsme nahraní.“

Jack odběhl do schodů, bral je po dvou, jako kdyby se snažil utéct před přílivovou vlnou dalších a dalších herců, hereček, kameramanů, scenáristů, režisérů, dokumentaristů a kdyby tomu náhoda chtěla, i před Klárou.

Takže jsem se zařídil podle jeho rady a dal si aperitiv, posléze druhý, tělo se uvolnilo, žel i knoflík vepředu na mém jednořadém saku, ale přece jen jsem se poctivě vymanil z bahna a dostal se alespoň na zabahněný břeh.

Po třetím aperitivu a třetí jahodě v něm jsem na lidi dole v sále, na všechny ty slavné, shlížel blahosklonně a pobaveně. Líbilo se mi, že mohu stát naprosto neznámý zde nahoře, na balkoně a pozorovat je, ty dole. Navíc pozorovat, jak se hezky potí, jak se snaží zachovat dekorum, a přitom se jim také špatně dýchá, potí se a aniž by celá show začala, už se nehorázně nudí.

V té chvíli, řeknu vám, jsem se cítil poprvé v životě volný. Mne nesvazovala povinnost jít ze sebe dělat šaška a tvářit se, že šašek nejsem. Ostatně, jak mi Jack říkal, ony i ty ceny si dávají kamarádi mezi sebou, a vyjmenoval mi, kdo letos ty slavné sošky dostane. Netrefil se jen jednou, ale to jedině proto, že se mu nedoneslo, jak dva kamarádi přestali těsně před vyhlašováním být kamarády a zažalovali se navzájem pro krádež scénáře.

Čím více se plnil hlavní sál, tím těžší vzduch odtud stoupal. Zde na galerii se dalo jakž takž přežít, od WC sem otevřeným okýnkem občas zavanul vzduch. Nijak voňavý, ale vzduch. Z hlavního sálu sem stoupalo jen to nijak voňavé.

Na jevišti zkoušeli na poslední chvíli světla, mikrofony, kamery, hostesky a osm minut po osmé, nejspíše po reklamním bloku, se v sále zhaslo, na velkoplošném plátně se objevil obraz, jak jej v té chvíli viděli diváci na obrazovkách celé republiky, naběhly titulky, slavnostní fanfáry, znělka, zvuk řval natolik, že jsme všichni na jistou dobu ohluchli, a pak se na jeviště vpotáceli dva herci a začali provozovat cosi, co asi měla být zábava.

Usnul jsem sotva na dvacet minut, jak mi ta zábava na jevišti přišla veselá, když si ke mně stoupnul Jack. Usmíval se jak měsíček na hnoji (tak to říkávala moje babička, ale samotná ta představa mi přijde mírně absurdní).

„Nuda, co? A to nás čekají ještě zhruba dvě hodiny. Vždycky je to nuda. Kdyby nebyli tak lační po cenách a článcích a fotkách v novinách, tak sem nejdou. Věřil byste, že jsou herci, co tuhle komedii bojkotují?“

„Nepovídejte! Co mají proti zhuštěné esenci národního kulturního pokladu?“

„Že by tu zhuštěnost? Line se všemi směry a je i cítit!“

Jack natáhl nosem, ale pak se rozkašlal.

Jingle na jevišti nás na chvíli probudil z letargie.

„V kategorii nejlepší střih byli nominováni...“

Jack zvedl oči ke stropu.

„To jsou teprv u střihu? To zas budou pokuty za překročený vysílací čas. Leda by to v závěru dali opět v kvapíku, jako nejednou.“

„Zjistil jste něco u těch číšníků?“

Jack přikývl.

„Budete se divit, ale ano. A skutečně, vzpomněla si ta servírka. Kolem jedenácté v noci tam přišel vysoký, hubený chlapík, delší vlasy, velké oči. Žádná slavná osobnost, takže nevíme, kdo to byl. Vzpomněla si na něho jen proto, že v ruce nesl krabici. Takovou neskladnou, ale ne nějak těžkou. Nechával si ji za bar pultem a oni o tu krabici neustále zakopávali, když nosili pití a jídlo.“

„Mně to tedy nějak nepřijde, že by nám to pomohlo.“

„Taky jste mě nenechal domluvit. A právě s tímhle chlápkem nakonec Pohanka odcházel. Mohlo být půl hodiny před půlnocí. Krabici si bral ten vysoký muž s sebou. Pohanka prý už měl hodně upito, což mu nikdy nečinilo problém. Ten dlouhán vypil jen dvě deci červeného.“

Hvízdl jsem si.

„Za půl hodiny by to z té restaurace k Nové scéně stihli.“

„Přesně tak. Teď jen zjistit, kdo byl ten vysoký chlápek. Tady máte svůj kruh podezřelých.“

Zaskočil mě tím. Když jsem nereagoval tak dlouho, až na jevišti dokonce ohlásili další kategorii cen, tuším za zvuk, klepl mne Jack prstem do čela.

„A tohleto píše do kriminalistickýho plátku! Kolik vysokejch lidí jsme zatím potkali?“

„A jó,“ uniklo mi. Použil jsem prsty, ale jen pro forma. „Herec Budík je hodně vysoký. Toho jsem tady ale neviděl. Pak ten mladý vrátný. A taky ten přednášející u vás na policii.“

„No vida, chytrej. Ale stejně si nebudeme hrát ani na slečnu Marplovou, ani na Hercula. Protože to nemohl být ani jeden z nich.“

„Jak to?“

„Jak to? Jednoduše. Našeho policejního vědátora můžete rovnou škrtnout, protože ten seděl v neděli v laboratoři s dalšíma třema chlapama. Budík těžko mohl do restaurace přijít, když tam už od začátku byl. Nezapomeňte, že Dostál, který tam slavil, je jeho kolega. No a vrátný si z Nové scény asi těžko odskočil na hodinku na dvě, do Dejvic, aby si odtud kdovíproč odvedl Pohanku. Ostatně, když toho kluka rozhodila i taková blbost, že jsem se napil jeho čaje, tak jako vrah neobstojí.“

„Tak proto jste ten čaj to...? Upil?“

„Mno, hlavně jsem měl žízeň. Ale uznejte, že se to dá psychologicky pěkně okecat.“