„Co děláte o víkendu?“ zeptal se mne Jack nečekaně, když jsme se navečer blížili k pasáži Lucerna.
Zavrtěl jsem hlavou.
„I když je to v dnešní době divné, v redakci se víkendy ctí a nepracuje se. Takže jedeme s dětmi za babičkou do Poděbrad.“
„Škoda,“ a Jackův hlas zněl skutečně zklamaně. „Inu, to je výhoda vás, ženáčů.“
Nevypadat to zde na veřejnosti divně, nakopnu ho.
Protože šlo o slavnostní páteční večer, který se přenášel i televizí, vyhrabal jsem ze skříně svůj svatební oblek. Poněkud mě překvapilo, že mne ještě pojme.
Když jsem pak ale viděl různé ty celebrity, výkvět i plevel českého kulturního života (spíše ten plevel), zjistil jsem, že móda přece jen pokročila. Vyjímal jsem se jako plechovka sardinek na slavnostní tabuli při prezidentské mezistátní recepci.
Těsně před vchodem se k nám přitočil takový širokoplecí, černovlasý chlapík s tmavýma, baziliščíma očima a hranatým obličejem.
„Copak tady, na předávání Českých lvů, dělá slovutný detektiv?“ zeptal se úlisně.
Jack si chlápka prohlédl od hlavy k patě a zatvářil se unaveně.
„Copak já? Ale co tady dělá taková reportérská nula?“ odvětil sladce.
Ale bazilišek se neurazil. Nejspíše byl zvyklý na podstatně drsnější odsudky o své osobě. Protože teď jsem ho poznal i já. Tenhle televizní reportér neměl žaludek, neměl svědomí a s klidem a úsměvem dokázal v jedné reportáži ukázat rozdrcenou hlavu řidiče po autonehodě na dálnici D1 a ve druhé roztomilá koťátka, jak si hrají v míru s tygřím mládětem.
„Jen tak mezi námi, ten případ, co o něm nesmíme psát, jak to pokročilo?“
Jack si odfrkl.
„Jako by ve vaší profesi bylo někdy něco jen mezi námi.“
Evidentně se neviděli poprvé, neměli se rádi, ale jejich povolání je k sobě přitahovala jako magnety, i když opačnými póly.
„Klidně si o tom případu udělejte reportáž, mně je to jedno. Od nás žádný zákaz nešel. Jen si pak vezměte plavky, až vás někdo vezme zaplavat si na Orlickou přehradu s betonovými teniskami na nohou.“
Bazilišek se mírně otřásl. Nejspíše zimou.
„A vždyť já vím, jen jsem vás zkoušel,“ brouknul podrážděně. Stáli jsme teď na chodníku před vchodem a on s námi chvíli pozoroval přicházející hosty. O spustě z nich jsem dodnes netušil, že by měli nějaké spojení s kulturou a filmem.
„Já jen,“ reportérův hlas zněl drsně, „že by z toho byla dobrá kauza. Dalo by se to roztáhnout klidně i na půl roku. Různé protichůdné expertízy, vyjádření sousedů...“
„Neměl sousedy. Aspoň ze sebe nedělejte pitomce, když se snažíte, aby mi něco mimochodem uklouzlo.“
Nedívali se na sebe, i když stáli bok po boku, tedy spíše koexistovali. Hleděli stejným směrem na přicházející, ale mezi nimi, na vzdálenost takových pěti centimetrů, se vznášel naprosto jiný vesmír.
„Ale přece jenom,“ vtíral se dál bazilišek. „Tohle je fakt skutečná kauza. Ne jako ty vymyšlené bláboly s různými hvězdičkami, který s náma mají smlouvu. Tahleta zpěvačka je závislá na chlastu, týhle hrabe, tamta má rakovinu děložního čípku, tenhle se někde porval, tamten z toho nekonečnýho seriálu rozbil pokoj na hotelu. Půlka z toho není pravda. To je prostě práce na hovno!“
Jack si zamyšleně pomlaskl.
„Nechtějte po mně, abych vám ten výlev upřímnosti věřil. Placenej jste za to víc než dobře, za špínu se dobře platí. Kdyby vás to skutečně nebavilo, dáte výpověď a jdete za minimální plat dělat třeba...“ Jack se pro sebe usmál, „třeba do Kriminalistických rozhledů.“
Já ho vážně nakopnu, říkal jsem si v té chvíli, celebrity necelebrity.
Bazilišek se poprvé otočil, aby se na Jacka podíval.
„To myslíte vážně?“
„Proč by ne? Sice tam budete mít minimální plat, ale reportáže můžete dělat po svém. Většinou.“
Reportér se zas otočil zpět, oči se mu zúžily.
„Soudíte zbytečně příkře.“
„To bych vás nesměl znát.“
Další mlčení. Cizí vesmír mezi nimi rostl a bobtnal.
„Stejně vás budu sledovat,“ děl poté bazilišek. „Jednou tu reportáž udělám. Až se situace uklidní. Ale třeba vy už u toho nebudete.“
Reportér udělal krok, připadalo mu, že touto větou vše dovedně a umně korunoval.
„Vyser se na ty ambice, Petře,“ zašeptal mu do zad Jack. Reportér Petr ztuhnul v půli kroku. Chvíli takhle visel s nohou neladně pokrčenou ve vzduchu, jako nějaká socha, pak konečně signál dorazil do mozku a z mozku zpátky a noha se vrátila na zem a Petr odešel. Poněkud váhavě.
„Nejhorší na tom je, že mi může skutečně zavařit. Má nejen ambice, ale i známosti. Možná by mohl zavařit i některým výše postaveným lidem. Ale pořád je jenom postradatelný pěšák. Jenže ten pocit úspěchu a dočasné moci mu tak vlezl do hlavy, že to nevidí. Ani si to nechce přiznat.“
Zdálo se mi to, nebo ho Jack litoval?
Na úvahy však nezbyl čas. Jack rovněž vykročil ke vchodu, svalnatému bodyguardovi u schodů ukázal policejní průkaz, jen kývl na mě a šli jsme. Bez pozvánky, která měla zlatě lemovaný rám. Policejní průkaz žádné zlaté lemování neměl.