Koupil jsem si vajíčkový chlebíček – a kávu, samozřejmě, sedli jsme si k tomu malému stolku vedle novin na stěně, a pod okno s výhledem na náměstí. Přede mnou stál odkládací pultík na špinavé nádobí.

Jestli jste zde ještě nebyli, bufet je to prosvětelný a otevřený, přes zábradlí vidíte dolů do haly kina a od stolků u výdejního pultu přes dvoje schodiště až na druhou stranu, do čítárny. Podobná místa mne vždy poněkud znervózňovala. Přece jen už nejsem student, a těch studentek v minisukních tudy procházelo přes den plno.

„Chci se zeptat. Tušíte už, co se stalo, jaký byl motiv a kdo by tedy asi mohl být pachatelem?“

Podíval se na mne napůl pobaveně, napůl naštvaně.

„Vy moc čtete a koukáte na televizi. Tam třeba takový Hercule Poirot přijede do vily, na anglické sídlo, zámek, na loď, do vlaku, dojde k vraždě a on má kolem sebe kruh podezřelých a spisovatelka hraje se čtenářem hru hádej, kdo to byl? Přitom to ona sama třeba do poslední chvíle neví.

Ale v realitě je to daleko prostší. Mezi obyčejnými lidmi, nechejme teď bokem vraždy mezi mafiány, na ty jsou všichni vyšetřovatelé krátcí, alespoň tady, takže mezi obyčejnými lidmi jde o vraždy z vášně nebo pro zisk. A ziskem myslím třeba i dvacet korun, i pro to se vraždí.

I když je pravda, že v poslední době sledujeme nárůst vražd jen tak pro zábavu, což mne osobně děsí. Asi ti vrazi taky moc koukají na televizi.

Ale k věci. V realitě to nefunguje tak, že se kolem vás postaví do kruhu osazenstvo vily včetně sluhů, nebo cestující na parníku včetně lodivoda, a vy svou geniální šedou kůrou mozkovou vybíráte potřebné detaily.

V těch obvyklých případech prostě nemáte kolem sebe skupinu podezřelých. Nejčastěji je jasné, že šlo buď o příbuzného nebo o známého, případně kolegu z práce, kdo vraždil. Není na to potřeba složitých dedukcí a většina vražd je vyřešena hodně rychle.

Pak jsou zde vraždy z nějaké úchylky. Tam je to těžší, ale ono zase tolik úchylů po republice neběhá, aby se také brzy nedali odhalit.

Proto, když se objeví zapeklitější případ, jako třeba spartakiádní vrah, je z toho takové haló a píšou se o tom knihy a točí filmy. Protože těch případů, které by byly zajímavé pro knižní zpracování, je minimum.

Když to tak vezmeme popořadě, ty možnosti. Uznejte, Pohankova maminka asi těžko mohla s Alzheimerovou nemocí opustit sanatorium, dojet do Prahy, vykrákat syna za jeho špatné chování za vlasy tak, až by z toho upad‘, a zase v klidu odjet zpátky.

Pohankova dlouholetá milenka Iva je podruhé vdaná, má doktorskou praxi, dvě holčičky a manžela, který prodává luxusní dveře pro vily. Takoví lidé skutečně nemají důvod ani náturu vraždit. Navíc ta holka nežije v Praze.“

„Co sourozenci? Otec?“ snažil jsem se dát najevo, že pozorně poslouchám, i když občas mi souvislosti unikaly.

„Sourozence nemá, o tom jsem už přece nedávno mluvil. Vy mně neposloucháte! Tatínek už nežije. Zbývají nám možná tak ti spolužáci a kolegové z práce – i když oni by se nikdy dobrovolně jeho kolegy nenazvali. Pohanka vlastně nikdy nikde nepracoval jako zaměstnanec. No, a ještě nám zbývá sexuální úchyl. Jenže Pohanka sice umřel pádem z výšky, ale znásilněn nebyl. Aspoň podle pitevní zprávy z márnice. Hmmm.“

Podíval se na mne, ale já tu ironii v hlase hned nepostřehl.

„Jo, aha,“ dodal jsem po chvíli ticha, když mi to došlo. Upil jsem kávy, silné, italské, skutečně dobré. „Takže jsme ve slepé uličce?“

Jack rozhodil rukama.

„Tak nějakou stopu máme. Evidentně se vše točí okolo Nové scény, jen nevím, proč. Zatím se nepodařilo najít nějakou spojitost mezi Pohankou a Novou scénou. Ale rozhodně nečekejte, že zapojíte svůj ostrovtip jako při čtení knížky a tipnete si, kdo byl vrah, ještě než to odhalí šedá kůra mozková.“

Navzdory jeho poslední větě mi to ale přece jen nedalo.

„A ten jeho otec, kdy umřel?“

Jack si mne opět změřil pohledem.

„V roce 1982, to měl Pohanka dvanáct let.“

„Jo, ahá. To je jak v tom vtipu.“

„Jakém vtipu?“

„Jak říká průvodce v katedrále turistům. A tady, tady máme nejvzácnější relikvii. Lebku dvanáctiletého Krista.“

Tentokrát měl na chvíli ticha mezi námi lví podíl Jack. Zadíval se na náměstí, jako kdyby mu mohl pomoci primátor města.

„Jo, ahá,“ řekl potom.

Dva dva. Další remíza.