Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

14. kapitola: Tajuplný vlak

Přinášíme vám oddechovou detektivku na pokračování, s níž se budete setkávat po celé léto. Není vyloučeno, že se u dalších kapitol objeví i něco z vašich možných návrhů a připomínek, které můžete psát do komentářů pod jednotlivé části.

„Nu, tak přece jen nějaký pokrok. Někdo tam přišel, viděl, že mladej chrupe, tak si půjčil klíč a šel. Jestli to byl Pohanka sám, což by mu i odpovídalo, tak musel být opilý až na půdu.“

            „Nebo až na střechu,“ nedalo mi. To se Jackovi líbilo a zase se usmál, aspoň na chvíli.

            „Jo, ožralý až na střechu. Jen pořád nevím, jak se mu povedlo skočit si šipku. To i kdyby byl opilý jakkoliv, je prostě stále fyzikálně nemožné. Uvidíme ještě, co nám řeknou večer číšníci. Určitě si něčeho všimli. Jen nevědí, že to, čeho si všimli, je pro nás zajímavé. Protože jim to zajímavé nepřišlo, a tak to úspěšně zapomněli.“

            Ušli jsme pár kroků, ale nedalo mi to.

            „Jak jste věděl, že ten kluk v noci něco slyšel a že mu někdo ukradl klíč? Z čeho jste to vydedukoval?“

            Jack se zastavil a úsměv z tváře mu zmizel. Zatvářil se rozmrzele, pak si mě prohlédl stylem, jako jestli se mi má svěřovat. Pak pokrčil rameny a opatrně se vydal dál po chodníku.

            „Nejsem Sherlock Holmes. Nevydedukoval jsem nic. Prostě jsem to zkusil. Blafoval jsem. A světe, div se, vyšlo to, no.“

            Po očku na mne mrkl, jestli teď dostatečně klesl v mých očích.

            „Tak on i ten předpoklad stál o sobě za to.“

            Tahle věta Jacka mírně potěšila. Jen kývl a šli jsme dál.

            Protože jsme zamířili k Perštýnu, myslel jsem, že jdeme do pověstné Bartolomějské, ale ne, namířil si to houfem turistů a japonské výpravy s fotoaparáty, prošli jsme kolem úctyhodného kostela sv. Jiljí a motali se stále dál, kolem vůní grilovaného masa z restaurací, rozdováděných suvenýrů, kýčovitých triček, bankomatů a asi tuctu papundeklových Švejků, až jsme vyšli na náměstí. Že by se šlo na magistrát?

            Ale ne. Neomylně se blížil ke schodišti městské knihovny, vyběhl schody po dvou a vpadl do oddělení s knihami o historii a architektuře. Velké nástěnné hodiny nad výdejnou knih povzneseně pozorovaly ruch pod sebou, v zákoutích jsme zakopávali o zašité čtenáře.

            Poměrně zručně v počítači našel Jack registrační čísla knih, které hledal.

            „Máme štěstí, nemusíme čekat na výdej, je to v regále.“

            Vůně starých tisků, hřbety knih každý jiný, každý slibující jiné dobrodružství a zajímavosti. Podivná atmosféra tichého vzruchu, přecházení sem a tam, hledání v poličkách, trocha prachu, starší žena s nákupním vozíkem, v něm knihy ze skladu či do skladu, projela tiše kolem, a tamhle důchodce vyplašeně opouští WC, protože zde v knihovně je zadarmo.

            „Zajdeme pak do místního bufetu,“ utrousil Jack. „Mají tady hrozně hodnou obsluhu, vynikající chlebíčky a hlavně tady dělají vynikající kafe.“

            Brumlal si pro sebe písmena a čísla knihy, již hledal, očima listoval jednotlivé fochy a jako kočka přecházel k dalším policím. U jedné se zastavil, prohlédl si ji jako cudnou pannu, aby se vrhl po silnějším bledém svazku.

            „Výborně! Tady je. Pojďte.“

            Sedli jsme si pod velká okna ke stolku. Jack prošel obsah a pak nalistoval příslušnou pasáž, kterou hledal. Já ji zde ocituji, i když pro ctěné čtenáře může být nudná. Ale nám pomohla v řešení případu. Dělám si legraci. Pomohla Jackovi, já posléze nechápal ani zbla.

            „V rámci rozsáhlé rekonstrukce pražského Národního divadla, která se uskutečnila v letech 1977 – 1983, se řešil i náročný urbanistický úkol nové zástavby prostoru mezi Národním divadlem a voršilským klášterem. O využití nejbližšího okolí historické budovy Národního divadla se uvažovalo už brzo po druhé světové válce, když při obnově starých divadelních budov evropských metropolí, zničených za náletů, docházelo k výrazné modernizaci jejich provozů.

Bezprostřední pohyb do celé věci vnesla v roce 1958 nezbytná demolice tzv. Chourových (správně Kaurových) domů, velkého objektu činžákového typu, který stál na Národní třídě mezi budovou Národního divadla a voršilským klášterem. Tento prostor, rozšířený postupně především dalšími demolicemi, se pokusilo – za stále se měnících dispozic – zvládnout několik architektů. Po architektonických soutěžích v letech 1958 – 1959, 1962 a 1964 byl vypracováním projektu pověřen vítěz obou posledních soutěží Bohuslav Fuchs. Po jeho smrti v roce 1973 bylo jeho autorské právo převedeno na Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, který v roce 1976 předložil ke schválení finální plány. Na volném prostranství měly vzniknout tři nové objekty: provozní budova divadla, restaurace a přímo u Národní třídy budova se společenským sálem. Pro posledně jmenovaný objekt vytvořil architekt Karel Prager projekt multifunkčního kulturního prostoru.

Jedním z problémů, které změna původního projektu přinesla, byla nutnost zajistit zvukovou izolaci sálu proti hluku z velmi frekventované Národní třídy. To bylo nakonec vyřešeno – na úkor rozměrů interiéru – těžkým fasádním pláštěm s obkladem z kamenných desek ze zeleného kubánského mramoru, před kterým je předsazena stěna z vyfoukaných skleněných tvarovek podle návrhu Stanislava Libenského. Těchto nepřehlédnutelných tvarovek, které tvoří typický vzhled budovy Nové scény, je celkem 4 306, každá má rozměr 80 × 60 × 40 cm a váží cca 40 kg.

Hned první měsíce divadelní praxe na Nové scéně ukázaly silný rozpor mezi Novou scénou, jak byla slibována a velebena v tisku, a Novou scénou – realitou. Projevily se všechny nepříznivé důsledky náhlé změny projektu provedené uprostřed stavby, především nedostatečná divadelně-technická příprava plánu. Například jakákoli přestavba hlediště v tomto prostoru byla velice náročná na čas i jevištní personál, a tak se brzy od možnosti variability upustilo. Velké problémy také způsobovala špatná akustika sálu, projevilo se poddimenzování provozních komunikací včetně výtahů i nepřiměřené tepelné a vzduchově hygienické podmínky.“

Jack zaklapl knížku s temným bouchnutím, až se po nás pár lidí ohlédlo. Pak došel zamyšleně ke kopírce, vhodil mince a stránky zkopíroval, než knihu vrátil. Spíše pro sebe než pro mě pak pronesl:

„Vida vida. Já to věděl, že na to musíme jít odtud. My jsme, kamaráde, hledali špatně. Tady totiž vůbec nejde o Pohanku. Aspoň ne tolik. Tady je nějaká záhada přímo s tou budovou samotnou. No ty vole, to bude makačka...“

Ale poznal jsem, že našel konečně nějakou možnost, jak dál, a že pookřál. Zatímco jsme tedy vzali směr k místnímu malému bufetu, přemýšlel jsem, zda Jacka ta duchařina trochu nešmrncla, a jestli si nemyslí, že zlý duch Nové scény se pomstil a mysticky Pohanku zabil.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky