Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

13. kapitola: Vraťte odesilateli

Přinášíme vám oddechovou detektivku na pokračování, s níž se budete setkávat po celé léto. Není vyloučeno, že se u dalších kapitol objeví i něco z vašich možných návrhů a připomínek, které můžete psát do komentářů pod jednotlivé části.

Vrátný – takový mladý, klackovitý, vysoký a uhrovatý mladík – nás neviděl rád. Vlastně se zdálo, že nerad by viděl kohokoliv, možná s výjimkou pošťáka, jenž mu nese bohatou rentu. Ale ani jeden z nás na pošťáka nevypadal, natož abychom měli kufřík plný dolarů.

            „Já už jsem všechno řek,“ krčil rameny. Současně vytahoval rozpálený ohřívač z bublající vody a do hrnku pak vložil sáček čaje. Asi bylinkového, protože provoněl celou vrátnici.

            Za ním se na zdi houpaly klíče, v rohu měl malou černobílou, ano, skutečně černobílou, televizi, na záchod musel přes dvě chodby a svoji kukaň v té době zamknout. Podíval jsem se na Jacka, protože ve vedlejší budově ještě nedávno tvrdil, že také kdysi dělal vrátného. Třeba se mu vybavily nějaké vzpomínky?

            Ale Jack od té noční návštěvy u mafiána nějak ztratil jak sarkasmus, tak své poznámky. Nějak se uzavřel do sebe, dokonce už mu nevadily ani matky s kočárky, které kouřily cigarety. Nebo to přišlo s tím, jak znovu uviděl Kláru?

            Až teprve časem, když jsem měl možnost ho lépe poznat, došlo mi, že v takové chvíli se vnitřně soustředí na každý detail. A to z jednoho prostého důvodu – nebyl ve své kůži, když nevěděl kudy kam, a cítil, jak mu fakta kloužou mezi prsty, aniž by mohl sevřít pěst a zadržet nějakou maličkost, cokoliv, co by ho vedlo dál.

K dobré náladě i svému řekněme rošťáckému pohledu na svět prostě potřeboval být v pohodě. A v pohodě byl, když se mu dařilo a případ šlo řešit s co nejméně zádrhely. Tentokrát se však jeden zádrhel nedařilo rozetnout, ať na něj šel s jakýmkoliv mečem. Což mu, uznejte, na dobré náladě přidat nemohlo.

„Já jsem vaši výpověď četl,“ odtušil Jack a zkoumal krabičku s čajem, kde si pročítal složení. „Všimli jste si,“ obrátil se pak na nás, „že všechny tyhle ovocné čaje obsahují ibišek a jablko? Ne? Říkala mi to tuhle známá mého skoro švagra... Ech. Zkrátka, dělala v té výrobně čaje na Zbraslavi. Ibišek se tam dává, aby to mělo načervenalou barvu. A jablko, aby to bylo sladší...“ 

Aniž by se dovolil, trochu čaje usrkl. Mladý vrátný ho nevěřícně pozoroval.

„Taky říkala,“ pokračoval Jack a netušil jsem, zda skutečně vzpomíná, nebo se snaží mladíka rozhodit, „že tyhle levnější krabičky se sáčkovaným čajem jsou většinou smetené zbytky z podlahy, co zbyly z těch hlavních lístků. A ať raději nechci vědět, co všechno v těch pytlíkách fakt je.“

Konečně se Jack na mladíka podíval. Jako kdyby ho viděl poprvé, tak udivený měl pohled.

„Jejda, já vám upil, omlouvám se. To jak jsem se zamyslel.“

Ať to byl, či nebyl účel, mladíka se mu rozhodit povedlo dokonale. Stál, čuměl a nevěděl, jak reagovat. A tehdy se Jack zeptal:

„Proč jste nám neřekl, že jste v noci něco slyšel?“

„Ale já ne – “

Jack se znovu napil čaje a kdovíproč to mladého vrátného dostalo do kolen.

„No dobře, jasně, nechtěl jsem mít prostě oplejtačky, ne? Vždyť to možná jsou jen moje dojmy.“

Jack mlčel, já mlčel. Vzpomněl jsem si na jeho mafiánskou lekci. Když mlčí dva ze tří, a to tak, že urputně a naprosto vědomě, ten třetí bude mít potřebu to dusné ticho přerušit.

„Ach jo, vy se naotravujete!“

Přitom jsme stále skutečně neřekli ani slova. Vypadali jsme spíše jako sousoší. Já se nonšalantně – aspoň jsem si to představoval, ale s mým velkým zadkem to mohlo vypadat všelijak – opíral o nízký stolek, Jack strnul s rukou, v níž držel hrnek, v půli cesty k ústům a jen se na mladíka díval.

„Usnul jsem tady u televize, co taky chcete dělat v týhle barabizně v neděli v noci? Kdyby tu aspoň byl internet! A stejně i ta telka poslední dva dny nějak blbne, asi něco s anténou na střeše...“

Snažil jsem se být menší, a ještě menší, až bych byl nejmenším na celém světě.

„No a najednou mě něco probudilo. Jako kdyby bouchly dveře. Chvilku mi trvalo, než jsem se zbráboral, ale nikde nikdo nebyl. Jo, jasně, trochu jsem se klepal strachy, no a co? Vy byste se neklepali?“

Jack nechal otázku bez odpovědi, jen přiblížil hrnek blíž k ústům a foukl do něho. Nechápu proč, když čaj už musel být studený.

„Tak jsem to prošel jen halou tam a zpátky, ale nikde nikdo nebyl. Došel jsem i na haj..., no, na záchod, že jo? Ale taky nic. Tak jsem šel zpátky do kukaně a kašlal na to. Taky se mi to mohlo zdát, vždyť jsem nic neviděl.“

Jack se konečně napil.

„A ten klíč od střechy, ten už byl pryč, nebo jste ho sebral až ráno?“

Mladík vytřeštil oči. Skutečně, trochu pobledl, asi jako když vidíte ducha, až jsem měl obavu o jeho zdraví. Ale nejsem Watson, nemám lékařskou praxi. V podstatě mi vlastně nepřišijete ani duchařinu.

„Jak...? Hele, já za nic nemůžu! Já si toho všim‘ až kolem třetí, přisahám! Jsem zas musel na... na WC, že jo?“

„Jo,“ přikývl chápavě Jack a odložil hrnek. „Nu, jsem rád, že jste se svěřil. Pošlu sem někoho, aby to s vámi sepsal, moc času vám to nezabere, aspoň se nebudete nudit. Díky za spolupráci,“ podal mu ruku, čímž vrátného zmátl dokonale.

Než jsme odešli, poplácal ho Jack ještě povzbudivě po pleci (tak hubený člověk záda nemá, nezlobte se na mne) a tiše pronesl, jako by prozrazoval tajemství celého vesmíru:

„Zkuste si do toho čaje dát med, nebudete litovat.“

Zanechali jsme za sebou ve vrátnické kukani Lotovu ženu, která se právě proměnila v solný sloup.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Poznala jsem pravou tvář Paříže

Poznala jsem pravou tvář Paříže

Kolegyně Terezie vyrazila na vysněný výlet do Paříže. Jak si tuto evropskou metropoli užila? A co byste měla navštívit vy, pokud se vám také podaří…

Akční letáky