„Na každý pád jsme opět tam, kde jsme byli. Když vynecháme mafii, můžeme vynechat i politiky, ti si na podobnou špinavou práci najímají právě mafiány. Zbývají lidé z byznys prostředí, herci, zpěváci, producenti, novináři, všechna ta mediální cháska.“
Pak si nejspíš vzpomněl na Kláru, protože dodal:
„Teda myslím jen ty, co se tlačí do popředí.“
Seděli jsme opět v kavárně u průchodu, před sebou nějakou kávu z Haiti a Jack se probíral složkami.
„Když nevíš, jak dál, začni od začátku, říká jedno přísloví,“ zadumal se Jack. „Rodiče Pohanky můžeme vynechat, o tom jsme se už bavili. Sourozence neměl. Jeho exmanželka sedí v kriminále. Jeho milenky jsou většinou registrované pornoherečky, s jednou výjimkou, to je lékařka. Tu ale zná ze školy. Její rodiče mají na vesnici kousek od Brna chaloupku se zahradou a malým sadem a jejich největším současným životním adrenalinem je pálení slivovice.“
Jack se na chvíli zasnil, ale brzy se oklepal a pokračoval dál.
„Hm, což mi připomíná, zkusit proklepnout spolužáky,“ zapsal si Jack do notesu.
„Taky asi zajdeme ještě jednou za vrátným, co měl tu noc službu. Tvrdí, že nic neviděl, neslyšel, ale nějak se Pohanka na tu střechu musel dostat. Případně jeho vrah.“
„Jak to, případně?“
„Zatím nic nenasvědčuje přítomnosti někoho dalšího, žádné otisky, papírky z kapsy, dokonce ani navštívenka, což by nás hodně potěšilo.“
„A na klice dveří na střechu?“
„Na střechu choděj kouřit lidi z budovy. Na klice je nesejmutelný mišmaš otisků, kamaráde.“
Jack klepal tužkou do notýsku.
„Mně to celý nesedí, kurnik. Kdyby ho chtěl někdo zabít, měl spoustu jinejch možnejch způsobů. Být to mafiáni, naloží ho do auta na ulici jako mě a vyloží někde na úhledném místě s úhlednou dírou v hlavě a na srdci. Být to z nějaké pomsty, umlátí ho kdejaká fiflena pohrabáčem na chodníku. Dobře, pohrabáče se už moc nepoužívají, tak třeba kabelkou nebo teflonovou láhví na kafe. Ne, my na to jdeme špatně…“
Zamyslel se.
„Proč šel na Novou scénu a proč lezl na střechu? Tady musíme začít. Jak tam získal přístup? Znal tam někoho? My musíme prověřit ty lidi z hostiny podle toho, jestli dělají na Nové scéně. A poptat se znovu číšníků, jestli něco neviděli.“
V podstatě mi bylo jedno, jak míní Jack dál postupovat. Také jsem měl svůj blok a psal si poznámky k článku o něm. To jsem ještě netušil, že článek nikdy nebude moci vyjít. Nařízení vedení… Naštěstí Jack nikdy neměl touhu si jej přečíst.
Jack se omluvil a vyťukal číslo na mobilním telefonu.
„Ahoj, tady Jack. Nemám to u sebe, můžeš mi, prosím tě, nadiktovat číšníky z té oslavy? A kdybys věděl, kde je dnes najdu, bylo by to taky fajn. Dík, jasně že počkám.“
Po chvíli se Jackova propiska rozjela po papíře.
„Jenom pět? Aha, jasně, Dobře, ještě jednou dík.“
A zavěsil.
„No vida. Večer se budou předávat nějaké filmové ceny a milí číšníci tam budou také, zeptáme se jich. Můžete vlastně vůbec večer někam chodit?“
„Proč bych nemohl?“
„No, když jste ženatý a tak.“
„Tak záleží na domluvě. Manželství není vězení,“ lhal jsem statečně, ale při představě, že ženě vysvětluju, jak dnes, v pátek večer, nebudu koupat děti a číst jim pohádku před spaním, mi do skoku rozhodně nebylo.
„Dobře. Slavnostní večer začíná v sedm v Lucerně, dovnitř se dostaneme na můj průkaz. Servírovat budou vegetariánská jídla, tak si předtím asi skočíme někam na večeři. Mezitím chci znovu vyslechnout vrátného z Nové scény, tehdy měl noční, takže nyní bude mít dopolední směnu.“
Trochu mi leželo v žaludku, jak se mne Jack ptal na manželství, takže jsem se rozhodl mu to vrátit.
„Jestli je ten dnešní večer o předávání filmových cen…“
„Ano?“ zamyšleně děl Jack.
„Je vám jasné, že tam bude i Klára?“
„A do prčic,“ hvízdl si a měl po náladě také.
Jedna jedna, holoubku.