Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

10. kapitola: Podezíravá mysl

Přinášíme vám oddechovou detektivku na pokračování, s níž se budete setkávat po celé léto. Není vyloučeno, že se u dalších kapitol objeví i něco z vašich možných návrhů a připomínek, které můžete psát do komentářů pod jednotlivé části.

Prahu mají místní mafie rozděleny do několika obvodů. Pokud však jde o bydlení, ani jeden z bossů v Praze nebydlí. Není blázen. Loupežníci ve středověku také v noci nepřespávali v lesích, aby je někdo nepřepadl.

            Proto se cesta autem krapet protáhla. Jack se pokoušel rozproudit nějakou diskuzi, ale Rambo ani Rocky nemluvili. Těžko soudit, zda byli němí, s uříznutým jazykem, nebo jen viděli hodně akčních filmů a připadalo jim, že to patří k roli.

            Naštěstí se ale zdálo, že není tajné, kam jedou, ani černý pytlík neměl Jack přehozený přes hlavu, naneštěstí směrem, kterým jeli, sídlili hned tři bossové, takže se těžko dalo soudit, ke kterému z nich ho vezou.

            Šéfové místních mafií sice jsou egoisté prvního řádu a pokud jim jde o vlastní prebendu a pár drobtů pod stůl služebné havěti, dokážou být hodně nepříjemní. Někdy doslova k smrti nepříjemní.

            Ale s některými se mluvit dá. Většinou s těmi, co skutečně studovali, případně rádi čtou a zajímají se o dění v různých oborech. Pár takových je. Setkání s nimi sice není příjemné, stísněný pocit u žaludku máte stále, ale přece jen jde o kultivovanou diskuzi.

            Ti ostatní jsou jen chladné kalkulačky. Mozek mají rozdělený na dvě kolonky: má dáti – dal. A když nedal, buď může skončit na dně Slapské přehrady, na oslavě svých narozenin s kulkou břiše, v lepším případě mu lehne popelem nějaké to kasino nebo část Veletržního paláce. Tady pak nastává problém s tím, ve které kolonce jste se shodou pitomých náhod ocitli zrovna vy.

            Když odbočili na příjezdovou cestu k jedné z honosných vil kousek za Prahou a projížděli kolem prvního z bazénů, Jack si oddechl. Tenhle boss patřil k prvnímu typu. Minuli zahradu, altánek, umělou skalní stěnu, několik kýčovitých soch (nejspíše úlitba manželce), satelitní talíř v trávě velikosti půl hektaru, jezírko, a po určité době se dostali k hlavnímu vchodu do vily.

            Dnes zde neprobíhal žádný večírek, tudíž se halila do tmy, svítila jen příjezdová světla u vchodových dveří a jedno okno. Rambo a Rocky Jacka vytáhli ven, div ho nevláčeli za sebou do dveří, postrčili pak po naleštěném parketu směrem k jedné místnosti a tam ho nechali čekat.

            Knihovnu navrhoval šílený architekt, jemuž slovo funkčnost místnosti nic neříkalo, a tak jednotlivé poličky vypadaly jako umělecké předměty, na nichž jen nějakou nepříznivou okolností přistála kniha, aby celkový dojem pouze hyzdila.

            Poličky navíc nebyly vodorovně, jak jsme u knihoven zvyklí, ale tvořily jakési o 45 stupňů nakloněné kotce, pokaždé v opačném úhlu.

            Na stolku stála láhev a dvě sklenice, což vzal Jack jako přátelský dárek na přivítanou a podle toho se i zařídil. Překvapilo ho, že v láhvi není ani whiskey, ani skotská, ani vodka, ale portské. Nalil si a po troškách si debužíroval.

            Mafián ho nechal čekat jen necelých deset minut, což znamenalo, že nechtěl ztratit důstojnost, ale na druhé straně byl dychtiv vyzvědět nějaké informace. Jack se mohl jen domýšlet, jaké.

            Většina lidí má utkvělou představu o mafiánech z filmů – takové ty italské typy, černé, sčesané vlasy, bílá lehká košile, případně orlí nos a atletická postava.

            Tenhle mafián vypadal zcela opačně – řídnoucí blond vlasy, oplácaný obličej i postava. Sako ležérně rozepnuté, protože přes bříško šlo hůře zapnout. Když podal Jackovi ruku, jako by stiskl bláto.

            „Dobrý večer, pane Linné, omlouvám se, že jsem vás nechal takto přepadnout. Chovali se hoši slušně?“

            „V rámci možností. Chtěli mi udělat jen díru do břicha, ale asi je zklamalo, že se to nepovedlo. Celou cestu v autě ne a ne si povídat.“

            Mafián se zasmál.

            „Způsoby skutečně nemají kdovíjaké. Ale uznáte sám, že kvůli inteligentním konverzacím si je člověk nenajímá.“

            Pokynul Jackovi, aby se posadil.

            „Snad alespoň vaše oblíbené portské vám zvedlo náladu.“

            Jack mi musel vysvětlit – ostatně jsem mu skákal do řeči velmi často - odkud měl ten mafián informace. Samozřejmě jsem se ho ptal i na takové drobnosti, jako proč ty mafiány dodnes policie nezatkla a podobně.

            Hlavní problém, o němž se ostatně i sem tam píše v novinách, kdy nějaký ten již nepotřebný vršek ledovce vykoukne na povrch, je v provázanosti českých a ruských mafií s politikou. Zákony se připravují přímo tak, aby v nich nějaké ty díry šlo využít k nekalému podnikání, jež je však de iure, tedy právně nepostižitelné.

            A když by snad už někomu teklo do bot, stále ještě je zde jeden všemocný lék, který dokáže otočit chodem dějin a revolucí. Ne, není to lid, ani odbory, ale prachy. Menší investice na správném místě vám může přihrát státní zakázku, developerský projekt nebo jiný druh jakéhos takéhos podnikání, z něhož máte posléze velmi slušný užitek.

            V současné době panuje jakési ustálené status quo, role a pozemky jsou rozděleny, pravidelné platby nastaveny, jen sem tam se někdo pokusí přiživit, dostat se do tohoto zavedeného kruhu, ale většinou se pak brzy se zlou potácí pryč. Jen si vzpomeňte, kolik politických stran se sice překvapivě dostalo do parlamentu nebo vlády, aby je brzy vypoklonkovali. Prostě někdo někomu sáhl na peníze, a to se neodpouští.

            Díky těmto vazbám ví každý na každého něco. V České republice to sice nevede k odstoupení politika, ale můžete lehce manipulovat veřejným míněním. Stačí o jednom prohlásit, že má milenku (ačkoliv u druhého se to nejen toleruje, ale bere jako projev chlapáctví), bradavici, švába na mozku, co vás napadne. Cokoliv se dá vytáhnout z archívů, jež by StB mohla jen tiše závidět.

            Není tedy divu, že i Jack měl u místních mafií (a vybraných politiků) založený spis a mohl se jen dohadovat, co asi obsahuje.

            Jack tedy poděkoval za portské, maminka ho učila zdvořilosti, a čekal. Věděl, že tato taktika bývá nejlepší. Čím méně mluví on, tím více musí mluvit ten druhý.

            Mafián si také nalil, pomalu, ačkoliv Jackovi neušlo, že po očku sleduje hodinky, v hraném poklidu vychutnával.

            „Dobré, viďte?“  

            „Ano. Tawny?“

            Přikývl.

            Pak ale přece jen nevydržel.

            „Pane Linné, potřeboval bych, abychom si ujasnili nějaké věci, co se týče vašeho současného vyšetřování.“

            Jack stále nic neříkal, jen mafiána pozoroval s mírným očekáváním v očích.

            Mafián se ošil, ani jemu ten upřený pohled nebyl příjemný, a to Jack – jak mi sdělil – použil jen padesátiprocentní pronikavost.

            „Pan Pohanka občas dělal různé kšefty.“

            Jack zamlaskal a mafián překvapeně vzhlédl.

            „Použil jste slovo kšefty,“ jemně připomněl Jack. „Musíte si na to dávat pozor.“

            Stálo za to sledovat protichůdné pocity ve tváři tohoto bosse. A tak mu to Jack vysvětlil.

            „Celou dobu se snažíte v našem rozhovoru mluvit spisovně. Snažíte se evidentně, možná díky nějakému imagemakerovi, působit na druhé lidi spíše jako intelektuál. Ne, že byste nebyl,“ Jack zvedl dlaň. „Ale přece jenom slovo kšefty se do té image nehodí.“

            Chvíli panovalo ticho. Nijak dramaticky napjaté, ale přitom vypovídalo o mnohém. Mafián se nadechl a pokračoval:

            „Podívejte, nechci to nijak protahovat,“ mrknul opět na hodinky, asi měl něco důležitějšího, třeba nějakou divokou party. „Zkrátka, pan Pohanka se namočil do lecčeho. Chtěl bych se jen ujistit. že vyšetřování nebude postupovat nežádoucím směrem. Na oplátku vás mohu ujistit, že z naší strany k ničemu nedošlo a jeho vražda je pro nás podobným překvapením. Nepříjemným.“

            Tak proto se doposud nic neobjevilo v bulvárních novinách. Místní mafiánské klany měly velký zájem, aby je s Pohankou nic nespojovalo. I když je dřív nejspíše něco spojovalo, nyní byl Pohanka hozen přes palubu, respektive přes střechu. A možná dřív, než skutečně umřel.

            Pro Jacka to mělo velký význam. Sice nerad, ale musel si škrtnout ty nejpodezřelejší. Protože kdyby za vraždou Pohanky skutečně stáli, neřešili by to tímto způsobem. Řešení by mělo následující postup: přišel by příkaz z nejvyššího vedení, případ by se zastavil pro nedostatek důkazů, odložil ad acta, a po roce uzavřel.

            To, že si ho pozvali, sice neomaleným způsobem, ale přece jen to celé probíhalo ve vstřícnějším duchu, svědčilo o jediném. Sami měli strach, protože netušili, který další hráč je na scéně.

            „Můžete se spolehnout,“ řekl tedy Jack, i když ho svrběl jazyk. Nemělo ale smysl tentokrát rýpat. Doposud bral celou situaci s nadhledem, ale po tomto zjištění přišel o náladu. Nejvíc ho asi mrzelo, že se nebude muset vypravit do Karlových Varů. Rád by s místním patriarchou kamarádsky popovídal. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky