Přinášíme vám oddechovou detektivku na pokračování, s níž se budete setkávat po celé léto. Není vyloučeno, že se u dalších kapitol objeví i něco z vašich možných návrhů a připomínek, které můžete psát do komentářů pod jednotlivé části.
„Panebože, na to nesahejte!“ zařvala modelka zabořená v divanu, když si ten chlápek vzal ze stolečku jakousi vázu a začal si s ní pohazovat v rukách.
„Proč bych neměl?“ otázal se a ani ho nenapadlo vázu vrátit. Naopak ji obrátil dnem vzhůru a co vypadlo, šikovně zachytil do dlaně.
„Protože je vzácná, víte, kolik stála?“
„Netuším, záleží na tom?“
„Samozřejmě,“ úpěla modelka.
Chlápek se na ni zadíval.
„V jednom rozhovoru jste tvrdila, že jste buddhistka?“
„Co to s tím má... No ano, inklinuji k buddhismu.“
„Inklinuji, hezké slovo... Víte, že buddhisté opovrhují materiálními věcmi a považují je za původ všeho zla ve světě?“
„Jděte do prdele!“ vyskočila modelka z divanu a hnala se zachránit vázu. Ale tu muž už položil opatrně zpět a nyní modelku zarazil právě včas, aby holka stolek s vázou neporazila.
„Ale no tak,“ děl ten podivín. Zadíval se jí do očí, jen mžik, až modelka sebou cukla a odvrátila se.
„Nedělejte to!“
„Co myslíte?“ zazněla medová odpověď.
„Jako byste se mi díval až do žaludku.“
„Skutečně?“ pobavilo ho to.
Ten chlap byl divný. Hádal bych mu něco přes čtyřicet, ale choval se zkrátka divně, jak ostatně sami můžete posoudit. Měl jsem napsat reportáž o jeho vyšetřovacích metodách pro náš kriminalistický časopis a už druhý den jsme jezdili od svědka ke svědkovi v případu vraždy nějakého filmaře, o níž mi zatím nikdo nedal žádné podklady ani informace.
- Asi šlo o druhořadého nebo třetiřadého filmaře, protože ani na internetu, ani v bulvárních novinách jsem nenašel nějaké smysluplnější informace. I když pravda, na internetu a v novinách současné doby se nikdy nedaly najít jakékoliv smysluplné informace.
Absolutně jsem tedy už druhý den netušil, co se děje, po čem ten chlápek jde, vlastně nás ani nepředstavili a netušil jsem, jak se jmenuje.
„Budeš v tolik a tolik tam a tam,“ sdělil mi šéfredaktor. „Chci něco o jeho vyšetřovacích metodách, prý jsou neortodoxní.“
V tom se šéf nemýlil – za ty necelé dva dny stihl tenhle chlápek (Jak mu mám říkat, když ještě neznám jeho jméno?) urazit minimálně polovinu lidí v nějaké produkční společnosti, kde vedl první fázi vyšetřování, a druhou polovinu alespoň znechutil.
- Tohle měl být jeden z nejlepších současných vyšetřovatelů pražské kriminálky?
Posadil modelku zpět do divanu a bezmyšlenkovitě si to, co našel ve váze, dal do zadní kapsy riflí. Tentokrát se na ni nedíval, když se tak obhlížel kolem dokola po jejím bytě.
„Vy ten buddhismus jen předstíráte, přiznejte si to. Je to zrovna moderní, tak to hezky vypadá v novinách, co?“
„Jste bastard.“
„Pravděpodobně,“ odtušil.
„Budu si na vás stěžovat.“
„Jistě, to můžete,“ přikývl a dál vedl prohlídku pokoje, jako kdyby šlo o výstavu v muzeu. „Budete ale asi stopadesátá v pořadí, musíte počkat, než na vaši stížnost přijde řada.“
Stál jsem v pozadí a snažil se do té rozmíšky nemontovat. Takhle se přece se svědky nemluví. Co si to ten policajt dovoluje?
„Nedivte se, že vás policajty nikdo nemá rád.“
„Ani po tom netoužím,“ trpce se a spíše pro sebe chlápek usmál. „Já ostatně policajty taky nemám rád.“
Podíval se do notesu na poznámky, které si zapsal při výslechu modelky před asi čtvrt hodinou, než si začal hrát s různými věcmi v jejím pokoji a naposledy s vázou.
„Nemám ostatně rád ani parodii na duchovno. Poroučím se!“
Ale cestou se ještě stavil u modelky v kuchyni – kam ona ze svého divanu nemohla vidět – a v ledničce jí sebral jen tak láhev bílého vína. Když viděl můj udivený pohled, pokusil se o chabé vysvětlení.
„Preventivně, aby si nic neudělala. Přece jen je trochu rozrušená.“
„No, po vašem výstupu se ani nedivím.“
Vyšli jsme ven na zelený pažit tohoto satelitního domku kdesi za Prahou poblíž jakési vesnice. Chlápek kašlal na pečlivě uhrabanou cestičku a šlapal přímo přes trávník. Když zaslechl mou odpověď, zastavil se přímo uprostřed a ukázal na mne zápisníkem.
„Poslyšte, já se o váš stín neprosil, takže mě ani nezajímají vaše moudra.“
„Taky jsem o to nějak nestál, abych dělal reportáž zrovna o vás.“
„A ták, reportáž! Já myslel, že jste nějaký nováček, kterýho zaučujou. Tak to jsem rád, že jsme si to vysvětlili.“
Místo, aby použil vrátka, přeskočil nízký plot. Já prošel vrátky k jeho autu, které jediné mne mohlo dopravit zpět do civilizace, protože v satelitních městečkách hromadná doprava nejezdí.
- Beze slova jsem si sedl na místo spolujezdce, chlápek chvíli štrachal mezi svými CD a pak nám pustil opět od Elvise Presleyho písničku Are You Lonesome Tonight? – stejně jako cestou sem.
Překvapivě nejezdil rychle nebo jako nějaký frajírek, ale přesně a přísně dodržoval rychlost a předpisy, čímž mne znovu překvapil (a častěji vytočil).
Horší však bylo, že si zpíval z plna hrdla Presleyho písničku společně s přehrávačem, aniž by na to měl hlas. Otočil jsem se decentně a koukal okýnkem ven na kombajny, které zrovna brázdily pole. Klimatizace jela naplno.
Náhle chlápek stočil auto na příjezdovou polní cestu, vypnul motor, vypnul CD, dokonce přestal zpívat, a otočil se ke mně.
„Podívejte, takhle to nejde. Vy jste totálně uzavřenej, čeho se bojíte?“
„Cože?“
„Zkuste se na sebe podívat z nadhledu. Podívejte, co dělají vaše pěsti. Máte je zaťaté. Celé tělo máte napnuté. Proč?“
Zadíval se na mne a i když asi nešlo o tak silný pohled, jaký uštědřil modelce, měl jsem podobné pocity jako ona. Naštval jsem se a najednou to ze mě spadlo a chrlil jsem větu za větu:
„Sere mě, fakt, jinak to říct nemůžu, že musím psát reportáž o vás. Nic o vás nevím, ale jste mi pěkně protivný už od začátku. Každého urážíte. Ani se mě nezeptáte, jestli se mi líbí Presley a vyřváváte tu spolu s ním, i když je Elvis pod drnem. Vaše metody jsou divné. Nemůžu o nich psát. Nebaví mě to. Ani nevím, jak se jmenujete! Touhle dobou jsem mohl být někde na pivu, v tomhle hnusným vedru, který nesnáším! Ale místo toho tady poslouchám, jestli jsem dnes v noci osamělá a přemýšlím, že v redakci spáchám harakiri.“
Pozoroval mne, ale teď s pobaveným výrazem v očích, které se náhle zklidnily, vypadaly najednou docela jinak.
„No konečně, to vám to trvalo. Proč jste mi to neřekl hned?“
Zaskočil mne.
„Tak asi z ohledů...“
Mávl rukou.
„Vidíte, jaké problémy si lidi dělají všemi těmi ohledy? Neříkám, že by člověk neměl dodržovat nějaký pravidla slušnosti, ale když někomu něco vadí, do prčic, proč to neřekne? Pak to dusí v sobě, štve ho to, až vidí problémy i tam, kde nejsou. Pojďte ven.“
- Vystoupil z auta a vydal se k blízkému hájku. Neochotně jsem šel za ním. Co když mě praští a nechá tady coby případ vraždy pro místní okrsek? Ve stínu bříz mi nabídl cigaretu, kterou jsem odmítl, ale ani on sám si nezapálil, jen schoval krabičku a pak mi podal ruku.
„Jack Linné. Nedivte se, rodina sice pochází z Československa, ale emigrovala do Ameriky a nechali se přejmenovat.“
Zdráhavě jsem mu také podal ruku.
„Jan Lipšanský, novinář.“
„To jméno už jsem někde zaslechl, nebo četl... Tak vidíte, už mi můžete říkat jménem. Já vám budu říkat Žanku, jak se u nás na Moravě říká, vy mně Jacku. Stejně to oboje znamená Honza nebo Jenda. A něco vám teď vysvětlím. Řeknu to jen jednou a nechci, abyste se mě na ty věci ještě jednou kdykoliv v budoucnu ptal. Platí?“
Přikývl jsem. Co mi zbývalo? Ale zaujalo mne to.
Jack se opřel o strom a zadíval se do nebe.
„Podívejte...“ začal, ale pak skočil do auta, vytáhl láhev bílého, otevřel ji otvírákem ve svém švýcarském kapesním noži a nechal láhev kolovat.
„Nemám Čechy ve většině případů rád a nijak se tím netajím. Není to xenofobie, nic takového. Ale žil jsem v Americe, pobýval hodně v zahraničí a mám nad těmito věcmi trochu nadhled. Jestli se nechci zbláznit, rozhodl jsem se, že se nikdy nebudu přetvařovat a říkat věci, které by sice druzí chtěli slyšet, ale které nejsou pravda. Chci být sám sebou. Mám jistá měřítka a míním je maximálně korigovat, ne měnit. Neříkám, že má měřítka jsou úžasná, dokonalá, nebo nejlepší. Ale jsou má.“
Podíval se na mne, jestli stíhám chápat. V tom vedru a po několikátém loku vína mi to činilo jisté potíže. Jemu však pravděpodobně nikoliv.
„Jsou věci, které mám rád, je určité soukromí, kam nikoho nepustím. Jsou i věci, které rád nemám a nemíním se jimi tajit. Ale ať udělám, co udělám, mám pro to svůj důvod. A nebudu ho vysvětlovat jen proto, že někomu přijde mé jednání divné nebo pošetilé.“
Láhev jsme zdárně dopili, Jack ji dal do kufru a nerozhodně se zastavil nad autem. Pak mi ještě řekl:
„Na kriminálce mi říkají pražský doktor House. Jenže já na rozdíl od něho mám nějaké zásady a nejsem sobec.“
Pak bouchl pěstí do kapoty.
„Herdek práce!“
Když nás kombajn, který nás zapřáhl místo svého přívěsného vozíku,
dotáhl na pražské předměstí, bylo už pozdní odpoledne. Jack totiž odmítl řídit dál pod vlivem alkoholu.
KONDICE
