Připadala si jako v hodně špatném filmu. Když Jirka začal balit, myslela si, že zase jede na služební cestu, jen na to zapomněla. Ještě mu pomáhala rovnat věci do kufru. Byl podivně zamlklý. Promluvil, až se zajímala, kdy se vrátí. „Už se nevrátím, Simonko. Promiň. Neplánoval jsem to, ale stalo se. Ema je těhotná. Se mnou. Miluju ji a taky se musím o ni a toho prcka postarat. Ty to zvládneš i beze mě, ona ne. Je tak křehká… Pro zbytek věcí se někdy stavím. Tak se měj,“ zakončil svoji krutou zpověď a zabouchl za sebou dveře.
Chvíli trvalo, než to Simoně došlo. Sesunula se k zemi, začala brečet a v náručí pevně svírala tričko, na které při tom úprku z domova zapomněl. „Jirko, Jiříčku, jak jsi mi to jenom mohl udělat!?“ opakovala pořád dokola mezi vzlyky. Jeho oblíbené tričko si tiskla k obličeji, jako by ho tím mohla přivolat, aby se pro něj vrátil. Aby se vrátil k ní… Čas se pro ni zastavil. Svět se zbarvil dočerna. Najednou si uvědomila, že ji skutečně obklopuje tma. Byla noc. Zvedala se pomalu, nohy ji neposlouchaly a motala se jí hlava. Poslepu nahmatala vypínač. Cvak. Světlo se jí bolestivě zabodávalo do pláčem zarudlých a napuchlých očí. Prudce odhodila to proklaté tričko, žal vystřídal vztek a taky výčitky, že byla totálně slepá a naivní, když neprokoukla, jak se věci mají. Až teď si uvědomila, že si manžel novou sekretářku Emu pochvaloval nápadně často.
Simona si o tom, co se stalo, potřebovala s někým promluvit. S rodiči ani s dcerou, byť dospělou, to probírat nemohla. „Nechci něčí soucit, nechci, aby mě litovali, a už vůbec nechci, aby mě utěšovali, že to zase bude dobré. Nebude. Už takhle si připadám nemožná a k ničemu. Jinak by mě přece neopustil…“ honilo se jí hlavou. Nejlepší kamarádka byla zrovna na dovolené v zahraničí a nikomu jinému se nedokázala svěřit. Nebo že by přece? Vtom se Simoně vybavilo, jak jí kamarádka vyprávěla o tom, že jí složité životní dilema pomohly rozhodnout kartářky. Je tak trochu nevěřící Tomáš, a tak pro jistotu zavolala hned třem. Všechny jí potvrdily, že to s ní nový přítel myslí vážně. „A teď jsou spolu u moře,“ smutně se usmála Simona a promítla si kamarádčinu textovku, že si připadá jako na líbánkách.
„Věštírna… To je ono. Zkusím to taky…“ Vytočila telefonní číslo, které si spíš z hecu uložila do mobilu, když jí kamarádka líčila, co všechno se z karet dá vyčíst. Vyhovovalo jí, že zůstane v naprosté anonymitě. Ozval se příjemný ženský hlas. Simona se zmohla jenom na to, že odpověděla na pozdrav. Další slova, která drtila její srdce jako balvan, se rozplynula v usedavém pláči. Nevypravila ze sebe ani hlásku. Ostatně nic říkat nemusela. Ve sluchátku slyšela, jak kartářka rychle míchá a rozkládá karty, a pak stručně shrnula situaci. Až na pár detailů se trefila přímo do černého.
To Simonu zarazilo natolik, že přestala vzlykat, jako když utne, začala pozorně poslouchat, a dokonce se ptát. Dozvěděla se i to, co vlastně vůbec nechtěla slyšet, třeba jak a kdy milostný poměr jejího manžela začal. Jak výklad karet ukázal, slečna Ema to programově zkoušela na dobře situované pány v letech, až se konečně jeden nachytal. Když se věštění přesunulo do vzdálenější budoucnosti, Simona se přistihla, že se neznatelně usmívá. Pobavila ji představa, že Jiří doma přebaluje mimino, zatímco mladičká kráska s jeho platební kartou obráží butiky. Tak nějak to totiž podle kartářky dopadne.
„A co bude se mnou?“ S touto otázkou Simona otálela. Bála se, že věštba z karet v jejím dalším životě odhalí jen stereotypy, povinnosti a samotu. Kdepak! Srdcové eso dávalo značnou naději, že potká člověka, se kterým si padnou do oka a posléze i do náruče. Další karty napověděly, že je svede dohromady záliba ve vědomostech, budou spolu hodně cestovat a užívat si života. V duchu si umínila, že se hned zítra přihlásí do kurzu, o kterém už nějakou dobu uvažovala, jenže Jiřímu se nelíbilo, že nebude po večerech doma. „Teď už mu to může být jedno!“ prohlásila nahlas Simona a snažila se o bojovný tón v hlase. Tentokrát větu dokončila, přestože se jí zase draly slzy smutku do očí při pomyšlení, že manžela zřejmě nadobro ztratila. Našla však vnímavou a chápající důvěrnici, se kterou může kdykoli probrat svá trápení, a prostřednictvím karet se společně dopracují k tomu nejlepšímu řešení.
„Prevít jeden, přece nebudu kvůli němu brečet zbytek života!“ Simona schválně šlápla na jeho tričko, co se povalovalo na podlaze v předsíni. Přitom si naplno uvědomila, že Jiří vlastně nelítostně pošlapal její city i roky manželství a zadupal do země společnou budoucnost. Kupodivu ji to roztesknilo podstatně méně. Jako hojivá náplast na její usouženou duši posloužilo už jen to, že se v rozhodující chvíli vypovídala, ujasnila si řadu věcí, a hlavně si díky karetnímu výkladu dokázala aspoň v hrubých rysech vykreslit život bez Jiřího. Téměř v polospánku si dokonce zkoušela představit, jak asi bude vypadat muž, se kterým podle srdcového esa bude jednou zase šťastná.