Někteří muži se péči o dítě vyhýbají jako čert kříži. Co se stane, kdy necháte malého špunta po letech napospas zodpovědností nepolíbenému otci? Odpovědi najdete v galerii!

Musíš mi pomoct!

S Mírou se muselo jednat pomalu a hlavně po špičkách. Na rodičovskou roli si zvykal postupně a velké množství instrukcí naráz ho dokázalo viditelně rozrušit. Zpracovávala jsem ho a dávala mu najevo, že i on je otec a určitá část zodpovědnosti spadá na jeho bedra. I tak jsem ho většinou starostí o Šimona neobtěžovala a snažila se je vyřešit svépomocí. Práce se ale neptá a někdy se povinnosti sejdou tak nešťastně a neodkladně, že musí přiložit ruku k dílu právě tatínek. Cesta k doktorovi nedávala moc prostoru pro problémy, a tak Mirek souhlasil. Den předem se třepal jako zaběhnutý ´vořech´, ale s ujištěním, že budu na telefonu, sebral odvahu.

Hladký průběh

Ještě jsem ani nedorazila do práce a už telefon úpěl pod náporem zpráv. Vystoupili na nádraží, koupili si lístky na vlak a vyfotili se s bagetou, kterou si jako správní a drsní hoši koupili místo snídaně. Palcem nahoru jsem dala najevo, jak jsem na svoje dva zbojníky pyšná a pelášila jsem do kanceláře. Se stejnou slávou mě informovali o cestě do ordinace, úspěšné prohlídce, vyzvednutí léků a čekání na nádraží. V tu chvíli jsem vypustila akci „poprvé s tátou na výletě“ z hlavy. Co by tak mohl dospělý chlap pokazit?

Prázdná postel

Přišla jsem domů, vyčerpaná po celodenním jednání. Ale chtěla jsem své dva poklady pochválit za dobře zvládnutý den, pročíst si lékařskou zprávu, zkontrolovat reakci na očkování, uložit syna do postele a Mirka náležitě odměnit. Manžel podřimoval u televize a probraly ho až klíče v zámku. „Nenech se rušit. Osprchuju se, hodím krátkou řeč s Šimonkem a za půl hodinky jsem u tebe.“ Spokojeně se usmál a znovu zavřel oči. Zabalená do županu jsem se vplížila do dětského pokoje a sedla si na kraj postele. Nikdo v ní nebyl. Neměla jsem na hry náladu, a tak jsem se rozkřikla po bytě. Mirek zpozorněl a začal v paměti přemítat, kde by mohl jeho parťák být.

Jak se to mohlo stát?

Držela jsem mu nůž na krku a domáhala se odpovědi, kde ten neschopný, nezodpovědný a pro rodinný život postradatelný hňup nechal moje dítě! Páčit z Mirka odpověď mě dohánělo k nepříčetnosti. Zvedla jsem telefon a obvolávala nemocniční pohotovost, dopravce i policii. Po více než půlhodině hrůzy se mi dostalo odpovědi. Šimon byl v Budapešti, v zemi, kde jazyk připomíná písmenkovou polévku a nádraží jsou plná zatoulaných psů a bezdomovců. „Jak by mohlo šestileté dítě dvakrát samo a bez jízdních dokladů přejet hranice?“ „Podle záznamů a svědků se vždy odkázalo na svého otce a průvodčí ho nechal jet dál.“

Táta je hrdina

Byla jsem strachy bez sebe. Pro svoje dítě bych položila život a teď jsme stovky kilometrů od sebe, den už navíc vystřídala noc. Okamžitě jsme nasedli na vlak a nočním spojem se mu vydali naproti. Dlouhé hodiny jsme nepromluvili ani slovo. Bylo mi zle. Dívala jsem se na chlapa, který zapomněl vlastní dítě ve vlaku a usnul doma na gauči s lahvovým pivem v ruce a hrdinským výrazem, že dotáhl misi k úspěšnému konci. Setkání bylo dojemné. Při cestě zpátky a následující dny by se dalo napětí krájet. A další klín mezi nás zasadil Šimonek, když prohlásil: „Mami, kdy mám jet zase k tomu doktorovi? Pojedu s tátou, ten umí zařídit dobrodružství. Kluci ve škole mi záviděj!“