Džentlmen v brýlích, s úzkým knírkem, v perfektně padnoucím obleku, s nezbytným kloboukem a vycházkovou holí. Ačkoli právě pomalu končí rok 2010, on se rozhodl nezabývat takovou malicherností, jako je čas.

Miluje 30. léta, proto se chová a obléká, jako kdyby v nich skutečně žil. Lepšího průvodce první republikou si lze jen těžko představit.

Prsteny a sklopený zrak

Doba první republiky v sobě má něco fascinujícího. Rádi si ji nostalgicky představujeme jako období elegance, vytříbených mravů, nádherných staveb a prosperity. Někdy však zapomínáme, že byla též plná korupce, bídy a strachu z nástupu nacistů k moci.

Protože Tomáš Michálek je architekt, procházku po skvostech 30. let nemůžeme začít jinde než u Müllerovy vily, luxusního sídla na pražské Ořechovce, které si nechal od architektů Adolfa Loose a Karla Lhoty postavit bohatý majitel stavební firmy František Müller.

Funkcionalistická stavba je jedinečná zejména uspořádáním vnitřního prostoru. Nenajdete v ní klasická patra, ale jednotlivé místnosti se prolínají v různých úrovních, jejich velikost a výška je odvozena od jejich významu.

„Stravování tehdy vypadalo trošku jinak než dnes. Míň se smažilo, naopak víc se vařily různé omáčky. Byly i obdoby dnešních fastfoodů, jenže se v nich nedělaly hamburgery, ale třeba párky. Neznám jídlo, které by se jedlo dnes a neexistovalo už ve třicátých letech,“ říká architekt, po kterém mnozí návštěvníci restaurace po očku pokukují.

Jako kdyby jeho oblečení bylo něčím nepatřičným. Jenže jedině on je tu vlastně správně. V dobových kulisách si ani není moc těžké představit restauraci plnou stejně oblečených lidí, jako je on.

„Lidé byli zvyklí žít úplně jinak. Po večerech neseděli doma u televize (pravidelné vysílání začalo ve Velké Británii roku 1936, v Československu 1953 - poz. red.), ale chodívali se bavit. Hodně populární byl tanec.

Existovaly dokonce i takzvané nájemní tančírny, kam jste mohl jít, pokud jste zrovna neměl doprovod, a najmout si dámu, která s vámi večer tančila. V roce 1931, kde právě žiju, byl horkou novinkou slowfox. A za rok za dva začnou latinskoamerické rytmy. To bude teprve divoké,“ směje se Tomáš Michálek, podle něhož jsou lidé přes všechny rozdíly stejní jako před 80 lety.

Pouze mu vadí, že na sebe nedbají zdaleka tolik jako dřív. „Neexistovalo, že byste na ulici vyšel v teplákách. Slušně se oblékali i ti, kdo byli úplně švorc. Možná chodili s prošoupanými lokty, ale měli na sobě oblek.“