Vím, že mi otec nemusí finančně vůbec přispívat. Není to jeho povinnost. Jsem dospělá, je mi 27 let a stojím na vlastních nohách. Nemůžu se ale zbavit pocitu určité křivdy, když vidím, jak „dává“ svým vyženěným dcerám. Markétě je 25 let, chodí už do zaměstnání a o dva roky mladší Lucie bude letos končit vysokou školu.

Pravda, Lucie ještě studuje, ale to přece vůbec neznamená, že jí táta má koupit byt! Má ho dostat jako dárek k promoci, protože zřejmě dostane červený diplom, a současně i k svatbě. V červenci se totiž bude vdávat.

Bere si spolužáka z fakulty. Žádné peníze nemají, a protože Luciin snoubenec pochází z chudší rodiny, nelze ani počítat s tím, že by jeho rodiče na byt přispěli. Je to tedy na mém tátovi.

Zapomněla jsem poznamenat, že táta je velmi dobře finančně zajištěný. Postavil si dům, kde bydlí se svou druhou manželkou, mou macechou. Je to krásná vila se zahradou, moderně a přepychově vybavená.

Mám v ní sice svůj vlastní pokojík i s koupelničkou, takže tam můžu jezdit na víkendy podle libosti, ale připadám si tam jako host. Macecha se ke mně vždycky chovala hezky, nemůžu si na ni stěžovat.

Proč se rozvedli?

Jenže kdyby se byl táta před lety s mámou nerozvedl a znovu se neoženil, byla by teď tato nádherná vila taky mámy a moje. Macecha žádný majetek neměla, s výjimkou nějakých těch starožitností po své babičce. Na takovou vilu by se samozřejmě nikdy nevzmohla.

Macecha ale není žádná zlatokopka, z toho ji rozhodně nechci obviňovat. Tátu má doopravdy ráda. Když si ho před sametovou revolucí brala, byl to ještě docela chudý chlapík.

Bydleli v pronajatém bytě, kde se tísnili i s dvěma jejími malými dcerami. Tehdy jsem si říkala, jak táta prohloupil, když se s mámou rozvedl, odešel s příslovečným kartáčkem na zuby a nechal jí pěkný byt, tedy vlastně nám dvěma.

Po revoluci začal podnikat a dařilo se mu – je opravdu velmi schopný. Vydělal hodně peněz a dobře investoval. A nemůžu říct, že by ke mně nebyl štědrý. Dával mi drahé dárky, platil mi dovolenou a loni mi koupil auto.

Je štědřejší

Ale k mým nevlastním sestrám byl a je ještě mnohem štědřejší! Zatímco mně koupil táta byt za Prahou, Markéta od něj dostala byteček přímo v Praze!

Je to sice jenom garsonka, zatímco ten můj je větší, ale do práce teď musím dojíždět autem a platit drahý benzin. A Lucie bude taky bydlet v Praze, protože byt, který sdílí se svým snoubencem, se bude prodávat do soukromého vlastnictví. A zaplatí ho samozřejmě táta.

Byla bych nerada, kdybyste si o mně mysleli, že jsem hamižná a nepřející, to v žádném případě. Mám macechu i své nevlastní sestry ráda a přeju jim to nejlepší, ale současně si nemyslím, že bych měla jen sbírat zbytky z jejich bohatě prostřeného stolu. Kdyby táta nedej bože umřel (chodí totiž na dialýzu, protože má nemocné ledviny), měla bych nárok jen na čtvrtinu jeho majetku, což mi přijde nespravedlivé.

Jsem přece jeho vlastní dcera! A po macešině smrti by její podíl připadl mým nevlastním sestrám. Vůbec nechci předbíhat událostem a moc bych si přála, aby byl táta zdravý. Dokonce uvažuju o tom, že mu dám svou ledvinu. On o tom ale nechce ani slyšet.

Svatava

Závist je špatný rádce!

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Musím přiznat, že mi z toho příběhu není zrovna dobře. Jako by byl složen ze dvou, které se popírají. Jeden, o vztazích, vypadá docela idylicky. „Macecha“ je fajn, Svatava má ji i nevlastní sestry ráda, v jejich domě má dokonce svůj pokoj s koupelnou. A táta je pro ni člověkem tak blízkým, že by mu dokonce byla ochotna věnovat svou ledvinu!
  • Přesto mi v celkovém kontextu nepřipadá ani tato část příběhu bezmračná. Jako by i v ní byl kus zášti, jen si ji přiznat. I když nevíme něco, co je třeba nejpodstatnější, a sice proč se vlastně její rodiče rozváděli, nemůžu si nevšimnout těžko skrývané závisti.
  • Svatava ale rozhodně není žádná Popelka! Táta jí dával drahé dárky, koupil jí byt, auto a platil dovolenou. Nikoli proto, že by musel, ale že chtěl a mohl. Nepochybně se souhlasem své nynější ženy, Svataviny macechy. Vzato zcela věcně, tak právě ji tím připravil o část majetku.
  • Svatava by si zkrátka měla připomenout úsloví Darovanému koni na zuby nehleď! Porovnávání, zda má větší hodnotu malý byt v Praze, či větší s autem pár kilometrů za ní, mi přijde poněkud nechutné, a její úvahy o dědických podílech lehce morbidní.
  • Možná by Svatavě prospělo, kdyby se přestala porovnávat s nevlastními sestrami a místo nich si dosadila pár svých vrstevnic, jejichž tátové si také založili nové rodiny. Pochybuju, že by si mezi nimi mohla připadat jako chudá příbuzná. A hlavně by měla doufat, že se tato zpověď nedostane nikdy jejímu tátovi do rukou!