Zatímco před rokem 1989 bylo v Českém zahrádkářském svazu organizováno bezmála půl milionu lidí, v současnosti máme evidováno 142 300 platících členů v 2 703 základních a specializovaných organizacích,“ říká tajemnice svazu Marta Pawlicová. Po delším období stagnace se ale v poslední době situace mění a lidé se, přesyceni technikou i čínským česnekem, k obhospodařování půdy zase vracejí.

Už ale není hlavním důvodem ekonomická soběstačnost, jako tomu bylo v 19. století, kdy se malí pěstitelé začali poprvé sdružovat do spolků. Zahrádkaření nás dnes vrací k přírodě, je to zdravý a zajímavý koníček, poskytuje možnost vytvářet a budovat sousedské vztahy, sdílet stejné hodnoty, potkávat se a pomyslně i fakticky „zapouštět“ v dané lokalitě kořeny. V neposlední řadě rajče, jahoda nebo okurka z vlastní produkce chutnají úplně jinak než ty z obchodu.

Právě v některých výše zmiňovaných plodinách mají dokonce čeští zahrádkáři navrch před profesionálními zemědělci. Loni si na zahradách, v koloniích, u domů nebo na soukromých políčkách vypěstovali 20 000 tun rajčat. Tedy dvojnásobně víc než zemědělci. U okurek nakládaček i hadovek je to podobné.

POZEMEK NAD ZLATO

Zájem o zahrádkaření stále stoupá. Ne každý je však úspěšný. Problémy mají zejména zájemci ve velkých aglomeracích. Sehnat nyní nový pronájem zahrádky v některé z osad či kolonií je skoro nemožné. Pozemků je totiž omezené množství a vzdávají se jich prakticky jen ti, kteří se o záhonky již starat nemohou. Z katastru nemovitostí vyplývá, že za posledních 20 let ubylo v hlavním městě 64 hektarů půdy vykazované jako zahrady. Developeři se je snaží přeměnit na stavební pozemky, které jim vynesou mnohem více. Proto se průměrná doba čekání na „vlastní políčko“ v Praze pohybuje mezi třemi a pěti lety. Nejinak tomu je i v dalších velkých městech. Naději měl přinést navrhovaný zahrádkářský zákon, jehož záměrem bylo posílení pozice drobných pěstitelů, ten však zatím za 17 let stále nebyl přijat.

ZA PLOTEM

Zahrádkaření ale není jen český fenomén. Setkáte se s ním v Německu, Británii nebo i Dánsku, které má nejvyšší počet zahrádkářů na počet obyvatel. Zároveň tam také vzrůstá počet komunitních (neboli společných) zahrad. Velký boom zažívají ve Spojených státech, kde před několika lety založil ministr zemědělství Tom Vilsack první komunitní zahradu u sídla ministerstva ve Washingtonu.

Odstartoval tak iniciativu The People’s Garden a vznik dalších bezmála 3 000 komunitních a školních zahrad založených na dobrovolnickém a ekologickém principu nejen po Spojených státech, ale také ve 12 dalších zemích. V roce 2010 vznikla v rámci hnutí People’s Gardens zeleninová zahrada také při velvyslanectví Spojených států v Praze. V roce 2011 se přesunula do Dendrologické zahrady v Průhonicích, aby byla přístupná co největšímu počtu návštěvníků a dětí, které se zde mohou seznámit s vhodnými postupy v zahradničení. Dřívější povinný předmět „pozemky“ byl totiž zrušen, a ač se o jeho znovuzavedení jedná, zatím ve školních osnovách obsažen není. Některé „základky“ však podobné aktivity provozují v rámci povinně volitelných předmětů, případně přírodopisu, nebo školního ekotýmu.

KDYŽ SE CHCE…

O založení komunitní zahrady se můžete pokusit sami, nebo využít zahrady, které již fungují. V současné době je nejvíce komunitních zahrad v Praze a jejich počet postupně roste po celé republice.

Pěstovat nejrůznější bylinky, ředkvičky, jahody, rajčata nebo i brusinky či zakrslé stromy lze ale ve městě jen na balkoně či v truhlíku za oknem. Máte-li opravdu málo místa na pěstování, lze „záhonky“ vyhnat do výšky. Novým trendem jsou i vertikální zahrady, s jejichž konceptem přišel poprvé francouzský botanik Patric Blanc.

ČÍSLA ZE ZAHRÁDKY

* Na 80 % zahrádek rostou nějaké ovocné stromy.

* V ČR je cca 140 000 registrovaných zahrádkářů, kteří obhospodařují asi 80 000 zahrádek.

* Víc než 70 % zahrádkářů pěstuje rybíz a jahody.

* Téměř 50 % pěstitelů má vlastní třešně a ořechy.