Manžel je už déle než 10 let spoluvlastníkem poměrně prosperující firmy. Podnikání mu jde dobře a já až donedávna neměla žádný důvod se mu do jeho činnosti motat. On si dělal svou práci a já zase svou - jako účetní na městském úřadu.
Oddělte práci od soukromí
- Nedivil bych se, kdyby sympatie čtenářů byly na straně Miroslavy! Částečně právem. Manžel v jejím příběhu vystupuje skutečně v roli pedantického magora. Zasvěcenější by v jeho chování našli stopy bossingu, jedné ze záludných forem dnes tak populární šikany. Psycholog amatér by asi utrousil poznámku o vyřizování domácích účtů na náhradním bojišti: aspoň v práci jí ukáže, kdo je tady pánem!
- Ale co když jí chtěl doopravdy pomoci, když jí v jejím předchozím zaměstnání začalo být ouvej? Zároveň nemohl dopustit, aby ostatní měli pocit, že svou ženu šetří či protežuje. Proto se snažil hned od počátku o jasná pravidla. Je sice sporné, zda je bylo nutné formulovat tak striktně a písemně, ale pokud by nebyli manžely, pak by se nad tím zřejmě nikdo příliš nepozastavoval.
- Oba to teď mají obtížné, a pokud se nic nezmění, tak to těžké budou mít dál. Jsou pod drobnohledem kolegů. Zda se něco neděje na jejich úkor, jestli Miroslava nemá nějaké úlevy, zda nedonáší… U cizích a s cizími by to oba měli snazší.
- Přesto lze i na jejich situaci nalézt pozitiva, jen je třeba dodržet hlavní pravidlo platné pro oba: striktní oddělení práce a soukromí! Nejen pokud se týká komunikačních témat, ale i nálad, což není lehké. Tvařte se doma mile na manžela, který vás před chvíli v práci nespravedlivě sepsul! Buďte objektivní vůči podřízené, která před pár hodinami v roli manželky nešetrně odmítla vaše milostné dvoření! Ano, je to těžké, ale možné. Jedině možné!
- Vím, o čem mluvím. Už pár let jsem vůči své ženě ve stejné roli jako manžel Miroslavy. Jednu z největších poklon mi „vyťal“ nedávno náš nový kolega. Prý vůbec netušil, že jsme manželé. Přitom si doma dost povídáme, často se i zasmějeme…