Foto: Isifa

Sotva manžel ráno vstane, oči ještě pořádně neotevře a už se vzteká. Napřed na počasí. Že je moc horko. Nebo že prší.

Rohlíky jsou měkké jako molitan, máslo tvrdé, káva špatně upražená. Pak zkritizuje politiku a na závěr samozřejmě taky mě, takže koukám, abych co nejrychleji vypadla.

Co jiného taky od tebe můžu čekat, myslíš jenom na sebe a je ti úplně jedno, jak se cítím já!“

A tak je to pořád. Mám tisíc chutí prásknout dveřmi a odstěhovat se k synovi. Už mi to několikrát nabízel. Ale co když si ten pitomec něco udělá? I s tím už totiž vyhrožoval.

Taky nechci nechat na pospas dům, zahradu a naše dva psy. Hledám řešení, ale zatím marně.

Valentina

Chce to ultimátum s perspektivou

* Odpovídá PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12*

  • Dobře si pamatuju, jakou vlnu zlobné kritiky vyvolal před lety jeden renomovaný psychiatr, když prohlásil, že v domovech důchodců by měli stařenky a stařečky v jejich zájmu vyhánět z postelí. Dobře totiž věděl, jak snadno a rychle pasivita vede k chátrání těla i ducha. Jeho postoj by se mohl stát inspirací nejen pro pečovatele o bytosti letité, ale také pro spoustu žen, které mají doma podobné nadělení jako Valentina.
  • Ztráta zaměstnání, případně neúspěch v podnikání, nikomu na náladě nepřidá. Zvlášť, pokud nás něco takového postihne v době, kdy máme dojem, že už je pozdě na nové začátky. Leckterý muž se uzavře a na svět kouká jako škarohlíd. To se dá chvíli vydržet, ale jakmile se jeho chování stane dominantním životním programem, je třeba jednat. Nepomůžeme totiž ani sobě ani jemu, budeme-li ho stále omlouvat, litovat a chránit. Účinné nebývají ani prosby či lamentování.
  • První (alespoň někdy) účinný krok k žádoucí změně by mohlo být „ultimátum s perspektivou“: pokud do té a té doby něco nezměníš, pak se nediv, že si tě jen těžko budu moct vážit, že se vedle tebe nebudu cítit dobře a že by mi také mohla dojít trpělivost. Případný další krok je pak přechod od slov k činům. Někdy dokonce i k opatřením, jejichž smyslem je právní úprava vzájemných vztahů. Třeba zrušení SJM (společného jmění manželů), v krajním případě i rozvod. Ani dočasné přerušení soužití ve společné domácnosti nemusí být špatný nápad; je však sporné, zda bychom měli odcházet zrovna my, jestli by spíš neměl odejít on. Bude-li „ten pitomec“ hrozit, že si něco udělá, pak ho „dokopejte“ k psychiatrovi. Když odmítne, tak ať si ve váš prospěch aspoň založí výhodné životní pojištění.
  • Nyní se mi asi ve čtenářích podařilo vyvolat podobnou nevoli jako onen psychiatr vyhánějící stařečky z postelí. Jenže i on měl nakonec pravdu!