Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Vyhořeli jsme a sociálka nám chce vzít děti

Zdroj:

Vadná elektroinstalace – tak zněl verdikt hasičů poté, co zdolali požár našeho domku. Nezbylo nám vůbec nic.

Nebýt našeho psa, nejspíš bychom zahynuli v plamenech. Ucítil zápach jako první, zatímco my jsme spali. Štěkal a škrábal na dveře naší ložnice tak dlouho, až jsme se probudili.

Otevřeli jsme dveře, všude dým, plameny zachvátily celou dolní část domu a my se zachránili skokem z okna. První vyskočil manžel a já mu hodila do náruče naše dvě děti.

Nestačili jsme vzít nic

Pak jsem vzala psa a vyskočila také. V ložnici se nedalo pro oblaka dýmu vůbec dýchat a plameny olizovaly dveře. Při skoku jsem si vymkla kotník, dětem ani manželovi se naštěstí nic nestalo.

Nestačili jsme si vzít ani ty nejnutnější věci, v hořícím domě zůstaly doklady i mobily. Hasiče zavolali sousedé, k nimž jsme jen v pyžamech a bosí doklopýtali. Poskytli nám azyl.

Dřevěný dům už ovšem zachránit nešlo. A ani nebyl pojištěný! Celý náš život se zhroutil v doutnajících troskách a nám zbyly jen oči pro pláč. Během jediné noci se z nás stali bezdomovci.

Neměli jsme kam jít. Já i můj manžel jsme sirotci, nemáme ani sourozence, kteří by nám pomohli. Naši hodní sousedé nám vyčlenili jednu místnost, kam jsme se dočasně uchýlili.

Z jejich iniciativy vznikla finanční sbírka, vybralo se asi 15 000 Kč, abychom si mohli koupit aspoň nějaké oblečení. Jsme za tu pomoc moc vděční, ale co bude dál?

Manžel je nezaměstnaný, já pobírám mateřskou. Obecní úřad nemá momentálně žádný volný byt, který by nám mohl poskytnout. Všechny takzvané sociální byty jsou obsazené.

Soused nám poradil, abychom se obrátili o pomoc na krajský úřad, ale ještě než jsme to stačili udělat, objevila se u nás paní ze sociálky. Prý dostala oznámení, že naše děti žijí v nevyhovujících podmínkách a měly by být na čas, než se naše situace zlepší, umístěny do ústavu!

Tuším, kdo na nás tu „paní Zubatou“ poslal, ale důkazy nemám. Máme ve vsi jednu ženskou, co nenechá nikoho na pokoji. Slídí a píše anonymní dopisy. Všichni víme, kdo to je, jenže jí to nemůžeme dokázat. A teď si našla jako vhodný objekt naši rodinu, již tak dost poznamenanou tím neštěstím.

„Paní Zubatá“ se netvářila nijak vstřícně. „Je sice hezké, že vám sousedé takto pomohli, ale děti žijí prakticky v holobytě, nemají hračky, oblečení jen základní, místnost je chladná a nevyhovuje hygienickým podmínkám,“ kázala.

„Půjde samozřejmě jen o dočasné opatření, než si dáte do pořádku bytovou situaci.“

Problém nás stmelil

Že naše děti potřebují v tomto těžkém období především naši blízkost a lásku, ji nijak nezajímalo. Pořád mlela něco o materiálním zabezpečení a hygieně. Prohlásila, že naši situaci musí posoudit ještě komise a že nám dají vědět.

Představa, že bychom ještě přišli o děti, mě dostala na úplné dno. Zhroutila jsem se, nepomohla ani antidepresiva – skončila jsem na pár týdnů v psychiatrické léčebně. Takže na sociálku dorazil další anonymní dopis: Matka je v léčebně a není schopna se o děti postarat.

Jak mi pak manžel vyprávěl, tentokrát se neobjevila „paní Zubatá“, ale docela příjemná mladá sociální pracovnice. Nicméně prohlásila, že případ nemůže z vlastního rozhodnutí jen tak odložit, protože se na něm „již pracuje.“

Jsem už zase doma, tedy u sousedů, a trnu hrůzou, kdy se objeví sociálka a za doprovodu policie nám vyrvou děti z náručí.

Jiříčkovi jsou tři roky a Natálce pět. Jsme harmonická rodina, máme se moc rádi a to neštěstí nás ještě víc stmelilo. Jenže manžel nemá práci a pronajmout si byt ve městě nepřipadá v úvahu. Jsem zoufalá a vůbec si nevím rady.

Veronika

Se sociálkou nebojujte, ale spolupracujte!

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Lepší vyhořet než se stěhovat! Nevím, komu přičíst autorství tohoto výroku. Těžko to však říkat někomu, kdo má za sebou podobnou zkušenost jako Veronika a její rodina. Při vší smůle mají zatím štěstí aspoň na hodné sousedy. I jejich obětavost však bude mít své meze a azyl u nich rozhodně nemůže představovat trvalé řešení.
  • Přesto by nemusela být situace zcela neřešitelná. Naději pro nejbližší budoucnost by mohlo poskytnout třeba nějaké azylové zařízení a peněžité dávky v hmotné nouzi. Situace má však ještě stránku psychologickou.
  • Je docela přirozené, pokud v podobné situaci hledáme viníka, někoho, vůči komu můžeme obrátit svou bolest a následnou zlobu. Ať už za něj budeme považovat slídící sousedku píšící anonymní dopisy, nebo „paní Zubatou“ - zdánlivě zlovolnou pracovnici oddělení sociálně právní ochrany dětí.
  • Na pisatelku anonymů bychom se měli ve vlastním zájmu s prominutím vykašlat (zvlášť nejsou-li důkazy), jenom bychom zbytečně plýtvali časem a silami. Prozřetelným krokem by však nebyla ani otevřená konfrontace se sociálními pracovnicemi. Navzdory rozšířenému a mnohdy zavádějícímu povědomí zpravidla nejde o profesionální trapičky. Vykonávají svou práci, některé o něco lépe, jiné s většími rezervami, ale vždy se snahou chránit zájmy nezletilých dětí. Z jejich odebírání rodině nemívají zpravidla žádnou radost. Tento krok by měly volit až ve chvíli, když ve stávajícím prostředí dětem hrozí dlouhodobá traumatizace. Pokud však uvidí, jak se dotyčná rodina snaží svou situaci konstruktivně řešit, můžou jí být naopak nápomocny.
  • Součástí sociálně právní ochrany dětí je totiž i ochrana jejich práva na život v rodině. Není tedy moc moudré jen pasivně čekat, až se „zlá sociálka“ objeví s příkazem na odebrání dětí. Mnohem prozíravější je být s ní v kontaktu, aktivně ji vyhledávat a informovat o krocích, jaké pro vyřešení situace podnikáme. Jen tak nás v nich může podpořit případně i aktivně pomoci.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky