Často za mnou chodí a svěřuje se mi se svým trápením. Letos bude maturovat, ale o dalším studiu nechce ani slyšet.

„Už to, že jsem šla na gympl, byl ústupek tátovi a mámě, vždycky jsem chtěla být floristka a naši o mém snu dobře vědí. Jenže táta si vzal do hlavy, že musím na gympl, protože je to brána k univerzitnímu studiu. Přesně takhle to vždycky říkal.“

Titul není všechno

Markéta má při těch slovech slzy na krajíčku. „Naši si myslí, že titul je všechno. Ten, kdo ho nemá, je pro ně pomalu nula. Nenávidím jejich společenské sedánky. Zvou na ně samé doktory a docenty, člověk by se z toho zbláznil!

A ještě mě nutí, abych před nimi předváděla, jak pěkně hraju na klavír. Připadám si jako cvičená opice. Táta nikdy neopomene dodat: „Naše Markétka si podá přihlášky na tři vysoké školy. Nejspíš ji vezmou na všechny, je opravdu velmi nadaná.“ Hanbou bych se propadla!

Moje vnučka má skutečně talent. Miluje hru na klavír, hezky kreslí, do šuplíku si píše povídky, a když mi je předčítá, chytám se smíchy za břicho. Je vtipná, určitě by mohla zkusit žurnalistiku, ale třeba i AMU. Jenže ona o ničem takovém nechce ani slyšet.

„Pět nebo šest let budu dřít na vejšce, kapesné nic moc, protože táta je škrt, po večerech si budu přivydělávat na brigádách, což dělám už teď, a co pak?

Budu shánět práci stejně jako můj přítel Petr. Vystudoval etnografii a nezavadí o flek. Dělá už rok barmana v jedné vinárně. Mohla bych tam po matuře pracovat taky, ale nejradši bych byla stejně květinářka.“

S Markétkou se o její budoucnosti hodně bavíme. Nejsem si ale vůbec jistá, že jí nadšení pro práci v baru či květinářství vydrží. Nejde jen o iluzi spojenou se vzdorem vůči tlaku rodičů?

Posledně jsem se ji pokusila přesvědčit, aby studium na vysoké škole nezavrhovala, když k němu má všechny předpoklady. Může to přece zkusit a uvidí - nemusí přece školu dokončit. Ovšem zřejmě jsem udělala chybu.

„Ty už jsi jako naši, babi! Myslela jsem, že mi rozumíš. Já prostě na vejšku nechci, jasný?“

Odešla naštvaná a já si připadala bezradná a taky trochu jako zrádce. Ještě nedávno jsem vnučce říkala, že je na ní, jak si zařídí život, že o své budoucnosti by měla rozhodovat ona, a pokud si je opravdu jistá, že ví, co chce, měla by jít svou cestou.

Opravdu sama ví?

Jenže Markétě je 19 let. Je si člověk v tomto věku skutečně jistý, čím chce být? Někdo možná ano, ale jiní v tom mají v hlavě trochu zmatek a třeba potřebují všechno rozebrat a zvážit. S přispěním někoho moudrého, kdo je nebude k ničemu nutit, ale pomůže jim otevřít oči.

Markéta je bohužel zaťatá. Myslím si, že velký podíl na jejím přístupu ke studiu má nekompromisní postoj rodičů. Kdyby tolik nevelebili ty tituly, tolik se jimi nechlubili, pořád by do holky nehustili svá moudra o tom, že jedině vysokoškolský diplom otevírá cestu do světa, víc by o své budoucnosti přemýšlela.

Snažila jsem se snaše a synovi domluvit, aby na ni tak netlačili, ale oni mě obvinili z toho, že Markétu ponoukám, aby se na studia vykašlala. Nikdy jsem po vysoké škole nebažila, jsem květinářka a práce mě naplňuje. Jenže Markétka má na víc. Je dobré nechat ji, aby si šla svou cestou?

Barbora

Hrozby vedou do vztahových pekel

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Markéta není žádný exot. Podobný postoj zastává řada jejích vrstevníků, mnozí z nich si dokonce svou představu dokážou obhájit. Někteří sice mívají po čase pocit, že jejich volba nebyla zrovna geniální, ale to by nepřiznali ani na mučidlech.
  • Ještě svízelnější může být role prarodičů. Na jedné straně zpravidla nemívají potřebu plnit si prostřednictvím vnoučat vlastní aspirace, na druhou se ovšem musejí potýkat s konfliktem loajality: zda dát za pravdu rodičům, jejichž názor nakonec není tak scestný, nebo být v koalici s vnoučaty, s jejichž rozhodnutím se moc neztotožňují.
  • Markétina babička, profesí květinářka, je na tom možná ještě hůř. Není asi náhodou, že se její vnučka rozhodla zrovna pro floristiku. O to větší muselo být Markétino zklamání, když se postavila na stranu mentorujících rodičů. Přitom i jejich role je v mnohém především nešťastná. Tak dlouho měli potřebu pochlubit se dceřiným nadáním a budoucími úspěchy, až je pro ně strašně těžké přijmout cokoli, co je s jejich vizemi v rozporu.
  • Zkušenost Markétina přítele už jen dokonala pomyslné dílo zkázy. Nutno ale připustit, že etnografie není obor, po jehož absolventech by byla bůhvíjaká poptávka. Zobecnění na všechny absolventy vysokých škol je pochopitelné, zároveň však v mnohém zavádějící. A pokud se Markéta obává, že by si během studií musela přivydělávat, pak má opět jen částečnou pravdu. Jako floristka by si možná musela přivydělávat po celý zbytek profesní dráhy!
  • Postoj Markétiných rodičů do jisté míry chápu. Nelze však pominout, že každý tlak vyvolává protitlak. Natož pak jakékoli hrozby nebo ultimáta, což je spolehlivá cesta do vztahových pekel. Jakmile je jednou vyslovíme, míváme pocit, že hrozby v nich obsažené také musíme splnit. Přestože bychom se jich sami ve finále zděsili.
  • A babička? Alespoň ona by jí měla dávat najevo, že má Markétu ráda takovou, jaká je.