Období, kterému dnes říkáme Velikonoce, se v dobách dávných pohanů oslavovalo jako takzvané solární svátky, vyjadřující úctu ke Slunci. Slunce znamenalo konec zimy, která symbolizovala chlad, tmu, někdy i hlad. Na jaře naopak všechno raší, pučí, vzniká nový život. A právě aktem pomlázky chlapci a muži vlastně zdůrazňovali plodnost dívek a žen.

Z proutku na děvče

V naší tradici bývalo přirozené, že v magii plodnosti hrálo aktivní roli mužské pokolení. Od děvčat a žen se pak čekala role reprodukční. To, co dnes dívky někdy vnímají jako ponižující, a rozčilují se, proč by se měly nechat chlapci švihat, mívalo dřív velký význam.

Dotykem vrbové větvičky, plné čerstvé mízy, přenášel mládenec na děvče všechny vlastnosti mladého proutku. Tak měl zajistit, aby byla žena mladá, ohebná, svěží a plodná – přesně jako probouzející se příroda. (Podle některých etnologů je navíc šlehání a polévání žen jakýmsi symbolickým aktem oplodnění.)

V minulosti by byla velká hanba, kdyby nedostala některá dívka přes zadničku. Také proto dávaly dívky mládencům za „mrskačku“ krásné, vlastnoručně zdobené kraslice, v jejichž ornamentech byla nejednou zašifrovaná vyznání lásky. I tak se tedy mohl mládenec dozvědět, že ho děvče nosí v srdci.

Víc pentlí vyhrává

Používání několika spletených proutků je novějším zvykem. Pomlázka a kvalita jejího upletení byla věcí prestiže a cti každého mládence. Chlapci se ji učili plést od svých otců. Za „šlehačku“ dostal hoch od každé dívčiny na pomlázku barevnou pentli; podle jejich počtu se pak večer na taneční veselici určoval „král mládenců“.

Šup s ní do potoka!

K mrskání patřilo i polévání. Voda má podle tradice očistný charakter, čerstvá tekoucí voda zaručovala mládí. Děvčata bývala polévána vodou ze studny, nebo je chasníci házeli rovnou do potoka. Nikoli ze zlomyslnosti, ale právě proto, aby ženám zůstaly zdraví, krása a mládí po celý rok. „Oblévačka“ se udržela zejména na severovýchodní Moravě, místy na Valašsku, hojně na Lašsku a ve Slezsku. Mnohem běžnější je tato tradice u našich sousedů na Slovensku, v Maďarsku a Polsku.

Od vejce ke koruně

V minulosti se chodívalo šlehat od domu k domu. Dnes se hodovačka zredukovala jen na návštěvu příbuzenstva a přátel. Výslužkou za mrskačku byly kdysi jen kraslice, jako pohoštění dostávali mládenci kus koláče nebo štamprličku. Peníze se za „šmigrus“ začaly dávat zhruba od poloviny 20. století. Nejdřív to bylo pár drobných, dnes už malí koledníci očekávají hojnější finanční odměnu.

Michaela Marksová-Tominová, předsedkyně Asociace pro rovné příležitosti

Vidíte ve velikonočním mrskání ženských zadnic sexistický podtext?

Víceméně celý život jsem strávila v Čechách, ale musím říct, že na velikonoční zvyk vyplácení žen pomlázkami jsem si nikdy nezvykla. Ne že bych reagovala vztekle, když mě soused na chalupě symbolicky pomlázkou poplácá, načež si dáme všichni panáka. Ale kdyby měl někdo mě nebo moje dcery chtít poplácat nějak výrazněji, tak bych se mu pomlázku snažila vytrhnout a zlomit. A bylo by mi úplně jedno, jestli tím porušuji nějaké tradice. Ano, vidím v tom sexistický podtext – je to zvyk, který všem dává najevo, že sem tam zmlátit ženu je v pořádku, neboť jí to jedině prospívá. To považuji za velmi škodlivé.

Byla byste pro to, aby ženy vyplácely muže?

Nejsem pro vyplácení nikoho nikým. Velikonoce jsou pro mě svátky nástupu jara a jediné okamžiky, kdy vnímám pomlázky pozitivně, jsou, když s nimi chodí koledovat děti obojího pohlaví ve vesnici, kde máme chalupu. Kdybychom nějaké Velikonoční pondělí na chalupě nebyli, ani bych si na pomlázku nevzpomněla.

Kupuje Váš manžel pomlázku, nebo si ji plete sám?

Kupujeme pomlázku dětem. Je možné, že si ji někdy v průběhu 16,5 let našeho manželství manžel koupil, ale nevzpomínám si.

Jak to viděl Jára Cimrman

Stejně jako mnozí jiní velikáni českých dějin, i Jára Cimrman se ve svém díle dotkl významu českých národních tradic. Ve svém buditelském díle Böhmische Traditionen und Nationalbewußtsein se tento vlastenec podrobněji zabýval především Velikonocemi, jejichž tradiční české pojetí uvádí v úžas celý civilizovaný svět.

Cimrman neměl Velikonoce rád. Vytýkal jim nedůslednost. Nelíbilo se mu například, že datum Velikonoc není pevné. Namítal, že určení přesného data Velikonoc se stalo téměř nepochopitelnou astronomicko-matematickou záhadou. Přitom oprávněně argumentoval tím, že jedná-li se o svátky vzkříšení, tedy jakéhosi druhého narození, jde vlastně o narozeniny – a ty by měly mít v kalendáři pevné místo. (Pokud vůbec nějaké.)

Nemrskat! Mrskat!

Speciálně s odporem vnímal Cimrman tradici mrskání žen pomlázkou z proutí. Proti tomuto zvyku podnikal protestní akce, pod heslem „Ženu ani květinou a ani dřevinou neuhodíš!“ Býval zde zpravidla obklopen davem vášnivých feministek. Jejich přízeň se mu zpočátku pochopitelně zamlouvala, a snažil se proto protestovat co možná nejčastěji. Čím déle se však Cimrman pohyboval v převážně ženském prostředí, tím více začínal chápat prospěšnost, posléze až nutnost velikonoční tradice. Nakonec zcela otočil svůj postoj a začal naopak prosazovat důkladnější a především častější vyplácení žen. Zde narážíme na jeho spis „Soužití a trest“, ve kterém navázal na celoživotní dílo markýze de Sade.

V neposlední řadě pak Cimrman poukázal na diletantství celé velikonoční tradice v souvislosti s biologií a anatomií. Jeho dílem se nese důrazný apel: „Nepleťme dospívající mládež překrucováním faktů! Je velmi nepravděpodobné, aby po výplatě ženy pomlázkou na zadnici odcházel muž z celé akce se zmalovanými vejci.“

Filipínští flagelanti

Velký pátek je nejdůležitějším katolickým svátkem. A mezi nejortodoxnější katolíky světa patří Filipínci, aspoň co se vnějších projevů týče. Každoročně obletí svět obrázky tradičních filipínských pochodů flagelantů, „sebemrskačů“. Několik desítek nejstatečnějších se – se zády rozbitými od vlastních důtek – nakonec nechává přibít na kříž. Jejich velikonoční mrskání však s naší pomlázkou nemá nic společného. Cílem je připomenout a na vlastní kůži zakusit bolest Ježíše Krista.