V pozdním věku jsem se stala matkou, zničilo mi to rodinu

V pozdním věku jsem se stala matkou, zničilo mi to rodinu

Mám dvě dospělé děti. A teď i miminko. Ve snu by mě nenapadlo, že se po čtyřicítce, respektive ve 43 letech, kdy mají některé moje vrstevnice už vnoučata, ještě stanu matkou.

S prvním manželem jsem rozvedená už osm let, znovu jsem se provdala před třemi roky. Máme moc hezký vztah, ale rodinu jsme neplánovali. Partner má z prvního manželství také dvě děti a dokonce i dvouletou vnučku Adélku, kterou jsem si „adoptovala“. Jeho dcera nás s ní často navštěvuje a Adélka mě bere jako druhou babičku.

Myslela jsem si, že jako dvojnásobná matka dokážu příznaky těhotenství snadno rozpoznat. Ale to třetí bylo úplně jiné.

Příznaky přechodu

Ztráta menstruace mě nijak nepřekvapila, už předtím se dostavovala nepravidelně a gynekolog mi řekl, že se jedná o příznaky nastávajícího přechodu. Nebylo mi špatně, ani mi nevadil kouř z cigaret jako při prvních dvou těhotenstvích, neomdlévala jsem a kafe mi nadále chutnalo.

Jsem trochu boubelka, takže mě nepřekvapilo mírně se kulatící bříško, přičítala jsem ho svému rostoucímu apetitu. U předchozích těhotenství jsem první čtyři měsíce nemohla jídlo ani vidět. „Jsem tlustá, musím začít s dietou,“ oznámila jsem manželovi, ale on mi řekl: „Opovaž se, víš, že nesnáším vyzábliny. Moc ti to sluší a máš krásnou pleť.“

A pak jsem jednou večer, když už jsme leželi v posteli, zaznamenala v břiše pohyb. Nejspíš nadýmání, v poslední době mě dost trápí, pomyslela jsem si. Ale kdepak!

V pátem měsíci!

Když se pohyby podezřele opakovaly, naklusala jsem plná nejistoty ke gynekologovi: byla jsem v pátém měsíci! Přiznám se, že mě to zdrtilo. Věděla jsem, že na interrupci je pozdě, a rozplakala jsem se. Lékař mě utěšoval, že nejde o žádnou tragédii, ale o radost. Řekl, že mě pro jistotu pošle na amniocentézu, podle které se pozná, zda je dítě v pořádku, a kdyby nebylo, lze vyvolat předčasný porod.

Vůbec jsem nevěděla, jak tu zprávu oznámím rodině. První na řadě byl manžel. Vytřeštěně na mě zíral. „Jak je možné, že jsi nic nepoznala? Vůbec nejsem na miminko připravený, vždyť máme dospělé děti a já dokonce vnučku!“ Málem mě obvinil, že jsem těhotenství tajila schválně, protože jsem po dítěti toužila. Brečela jsem jako malá holka. Naštěstí mu došlo, že mě obvinil neprávem, a tak mě objal a uklidňoval, že to nějak zvládneme. „Uvidíme, jak vyjde amniocentéza, a pak se rozhodneme. Dětem zatím nic říkat nebudeme.“

Začala jsem si přát, aby vše dopadlo dobře. Představa uměle vyvolaného porodu, na jehož konci by bylo mrtvé dítě, mě děsila. Na výsledky jsem čekala plná nervozity a když jsem se dozvěděla, že čekám zdravou holčičku, zase jsem brečela, tentokrát úlevou a radostí.

Rozhořčené děti

Nastala chvíle oznámit radostnou novinu našim dětem. Sezvali jsme je všechny na rodinnou večeři. Počkali jsme, až se atmosféra uvolní, a pak jim to řekli. První reakce byl němý úžas. A následně bouřlivé rozhořčení. „Ty ses, mami, asi zbláznila! Dítě ve třiačtyřiceti! Až mu bude deset, bude z tebe bába! Nechápu, že sis nějak nezařídila interrupci. Kdybys na ní trvala, určitě by to šlo.“ V podobném duchu reagovaly i ostatní děti.

Jsme nezodpovědní blázni, co když předčasně umřeme, kdo se bude o prcka starat a tak dále. Čekala jsem blahopřání a projevy radosti, že se naše rodina rozšíří o dalšího človíčka, ale nic takového nenastalo. Moji potomci se mnou dokonce přestali mluvit. Na milost nás vzala jen manželova dcera, matka Adélky. Je mi hrozně líto, že mě ostatní odepsali. Doufala jsem, že se situace změní po narození Marušky, ovšem nic. Ani fotky miminka, které jsem dětem poslala e-mailem, je neobměkčily. Copak je to nějaký zločin, mít zdravé dítě ve středním věku?

Marie

Rada odborníka

Nezbývá než čekat, až čas rány zhojí!

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu, Praha 12

Doba se změnila, dnes už matka ve věku 40 let a výše nepředstavuje nutně nezodpovědného exota. Jen poněkud zapomínáme na to, že narození potomka v takovém věku, zvlášť když už s ním rodina nepočítala, může do vztahů vpadnout s razancí útočného granátu.

I Marie si prošla a stále ještě prochází řadou vztahových úskalí. Nejprve se musela sama srovnat s něčím, o čem se jí ani nezdálo. Když vyšetření dopadla dobře, začala se na holčičku těšit a neupínala se nadále k žádné jiné alternativě. Také druhý krok prošel hladce. Manžel totiž zareagoval dost nadstandardně: sice mu chvíli trvalo, než tu „radostnou novinku“ strávil, ale naštěstí mu záhy došlo, že právě teď ho jeho žena potřebuje. O to víc ji zaskočila reakce dospělých dětí a hlavně jejich zatvrzelost.

Čtyřicetileté a starší rodiče jejich potomci běžně vnímají jako bytosti už zcela asexuální. Natož pak aby jim ti „pošetilí geronti“ pořizovali ještě nějaké sourozence! Přesto se mi nechce věřit, že by se vše dalo přičítat pouze narození polovlastní sestřičky. Docela by mě zajímal předchozí vztah Marie a jejích dětí. Buď byl tak úzký, že ji chtěly mít jen pro sebe (to by ale stěží přijaly jejího nového partnera), nebo v něm bylo naopak už delší dobu nějaké skryté napětí a nová situace vedla jen k jeho obnažení. Možná by k témuž vedla časem jakákoli jiná zátěž.

Naštěstí jde o situaci, kdy se s největší pravděpodobností uplatní tvrzení, že čas rány zhojí. Marie už udělala, co mohla: poslala svým ratolestem fotky miminka a dala dost zřetelně najevo zájem o další kontakty. Teď je řada na nich.

Co byste Marii poradily vy?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek