Vlastní pot cítíte až v botách, na zádech husí kůži a v zátylku pohledy okolí. Proč mi to dělá právě teď? A vůbec, co to s tím dítětem je? Inu, pravda je krutá, ale zřejmě nastalo těžké období vzdoru, náročné pro všechny zúčastněné. Pro dítě v nutnosti přizpůsobování se požadavkům okolí, pro dospělé v určování hranic a nekonečné výchovné trpělivosti.

Časopis Vlasta
info

Časopis Vlasta

Je to normální?

Mezi prvním a třetím rokem života se začíná každé dítě trochu osamostatňovat. Se získanou autonomií si mnohem víc uvědomuje samo sebe, což se projevuje typickým „Moje!“ a později „Já!“. Začíná si uvědomovat možnost volby mezi „ano“ a „ne“, přičemž právě druhá alternativa je jako odpověď na různé výzvy dospělých mimořádně oblíbená. K zoufalství nás dovádí i obrovská touha našeho potomka po samostatnosti („Já sám! Já sama!“), pokud si právě umane, že sám sejde ze schodů, sám umyje nádobí, sám si uklidí skříňku. Pochopitelně naráží na náš odpor. Čím více budeme dítěti bránit v jeho touhách, o to intenzivněji se jich bude dožadovat – křikem, házením sebou o zem, kopáním, taháním za vlasy sourozenců, kamaráda nebo nás. A co je nejhorší, i když u různých dětí probíhá období vzdoru v různé síle, negativismus zpravidla v průběhu batolecího věku dále sílí. V plně rozvinuté podobě se objevuje mezi druhým a třetím rokem a trvá zhruba rok. Vzdorovitost dítěte je v tomto věku úplně normální a běžná, pokud ale nepřetrvává příliš dlouho nebo není nezvladatelná, a k vývoji dítěte zákonitě patří.

S láskou a rozhodností

I když naši ratolest milujeme nejvíce na světě, právě ve chvíli vzdoru a zlosti se občas přestáváme sami kontrolovat a situaci bychom nejraději vyřešili „ručně“ nebo alespoň pořádným křikem. Přestože čelíme velkému nervovému vypětí, s dítětem se musí v tomto období zacházet opatrně. To, jak se nám podaří zvládnout jeho vzdor, může ovlivnit jeho vztah k nám na celý život.

info

Víte, jak na to?

  1. Rozhodně dítě, pokud je hodně vzteklé, nebijte ani na něj nekřičte. Neříkejte mu, že vám způsobuje problémy nebo že ho nemáte rádi. Posílíte tím pouze to, co se snažíte potlačit.
  2. Apelujte na jeho dobré vlastnosti. Pokud nechce něco udělat, lépe zafungují slova „vždyť ty jsi hodná a šikovná holčička, ukliď si hračky“ než „jsi ošklivý chlapeček, když si nechceš po sobě uklidit“.
  3. Neměli byste si dítěte všímat víc, když je neposlušné, než když je klidné. I když je klidné, musíte se mu věnovat, více chvalte než kárejte. Přestože se za den stane sto věcí, které mrňous vyvede, zkuste nad některými lehčími „přečiny“ zamhouřit oko.
  4. Dítě potřebuje svou volnost, nesmí mít zakázané všechno. Čím více mu budete zakazovat, tím bude vzdorovitější a lačnější po překračování hranic.
  5. Nikdy se nenechte zmanipulovat jeho vřískáním a nepodlehněte mu ve snaze situaci rychle a v tichosti vyřešit. Musíte být důslední a trvat si na svém. Ruku v ruce s uvědomováním si své svobody, dítě automaticky zkouší hranice, kam až ho pustíte. I když dělá cirkus, jasné mantinely od vás potřebuje. Jestliže mu jednou vyhovíte, ale podruhé nikoli, bude zmatené a vzdorovitost tak zřejmě prodloužíte. V tomto bodě je důležitá spolupráce rodičů – co řekne jeden, to platí, druhý by do toho neměl zasahovat a rozhodnutí partnera zpochybňovat. Když například matka zakáže před večeří čokoládu, otec se dopustí velké chyby, když potichoučku za zády mámy sladkost dítěti dopřeje.
  6. A hlavně - nikdy nepřestaňte věřit, že každé dítě je od přírody hodné a pokud se vzteká, nedělá vám to naschvál. Nedejte se přesvědčit okolím, že „zrovna tohle“ sousedův syn nebo dcera rozhodně nedělá.

Jak přežít vzteklé dítě

Vždy zachovejte chladnou hlavu. Nekřičte, nedovolte, abyste nad sebou ztratili kontrolu.
Jednejte rychle a odstraňte zdroj vzdoru. Například hračku, kterou dítě začalo házet, s rázným „Ne!“.
Když dítě začne zuřit, odveďte ho stranou, snažte se ho utišit a zároveň mu vysvětlit, že jeho chování nebylo vhodné.
Zaměřte jeho pozornost jinam, k nějaké zajímavé činnosti.
Některé druhy nevhodného chování je lepší ignorovat. Zejména, když si chce dítě vydobýt své vytrvalým pláčem, zkuste si toho nevšímat a dělejte si své. Když se mu tímto způsobem nepodaří vás vyprovokovat, přestane.
Pokud to nepůjde jinak, potrestejte ho. Nikoli ovšem bitím - facka je známkou toho, že už si nevíte rady. Neúčinná je i hrozba do budoucna, které dítě v tomto věku nemůže rozumět („Počkej, až přijde táta, nařeže ti! Už nikdy ti nekoupím bonbóny!“) Vhodným trestem může být čtvrthodinka samoty na bezpečném místě.

Ať už je toto období jakkoli těžké, snažte se s dítětem vycházet co nejlépe, některé vrtochy se dají při vší důslednosti brát i s humorem a nadhledem. Pokud se vám to podaří, budete na toto období ještě s úsměvem vzpomínat.