Můj první muž byl despota. Rozvedla jsem se s ním, když byly našemu Petrovi čtyři roky. O rok později jsem se seznámila se svým současným manželem Václavem a do roka jsme byli svoji. S Péťou si Vašek okamžitě rozuměl, kluci si zkrátka padli do oka a já byla blahem bez sebe.

Radovala jsem se, že můj syn bude mít konečně milujícího tátu a kompletní rodinu. Splnilo se mi to jen částečně, protože Václavova matka ho za vnuka nepřijala. Doufala jsem, že se to časem poddá a že k sobě najdou cestu. Bohužel mu ale svou náruč neotevřela.

Ve srovnání s mou mámou, jejíž velké a milující srdce je dokořán pro všechny děti, nejen pro vlastní vnoučata, to byla nečekaná změna. Petr si myslel, že všechny babičky jsou milující a hodné, takže zpočátku očekával od té nové laskavé chování.

Ale už krátce po naší svatbě narazil. Když se k ní po obědě rozběhl s čerstvě nakresleným obrázkem, kde vypodobnil celou naši rodinu včetně ní a radostně jí ho ukazoval se slovy ‚Koukni se, babi, co jsem ti namaloval‘, zpražila ho pohledem. Vytkla mu, že tak přece vůbec nevypadá. Nemá oranžové vlasy, tlusté nohy a boty jako sáně. A navíc není jeho babička.

Té paní se obrázek nelíbil

Kluk se zkroušeně stáhl ke mně a Václavovi. „Té paní se obrázek nelíbil,“ postěžoval si. Trochu jsme oba strnuli, protože jsme synovi už před svatbou vysvětlili, že má novou babičku, která ho bude mít určitě stejně ráda jako ta „stará“. „To přece není žádná paní, je to taky babička,“ řekl mu Václav jemně, ale Péťa odmítavě zavrtěl hlavou. „Není to moje babička. Řekla mi to. Je to paní,“ pronesl zarputile a odšoural se s kresbičkou pryč. Zahodil ji.

Václav pak s matkou promluvil, ale nebylo to k ničemu, protože se okamžitě ohradila, že přece nebude dítěti lhát, když není jeho babička, a navíc kluk kreslí hlouposti a vůbec – je prý rozmazlený. Synovi ještě nebylo sedm, ten obrázek nakreslil s velkým nadšením a chtěl ho tchyni darovat. Od té doby se v její přítomnosti choval zaraženě a nikdy už jí babi neřekl. Snažil se ji neoslovovat.

Když bylo Petrovi osm a půl roku, narodila se nám Adélka. A milá tchyně roztála. Přímo tekla jako med na slunci. Vnučka byla najednou to nejúžasnější a nejkrásnější dítě na světě. Před jejím narozením se u nás sotva ukázala, teď tu byla pečená vařená. Pořád se mi snažila něco vysvětlovat a radit. Nosila Adélce hromady dárků, které dcerka vůbec nepotřebovala.

A Petr začal trucovat. Jakmile se tchyně ukázala ve dveřích, mazal do svého pokojíku. Vylezl, až když za ní zapadly dveře; někdy to trvalo i půl dne. Snažila jsem se mu domluvit, aby s ní prohodil aspoň pár slov, ale on že ne, že s ní mluvit nebude. Adélka ale babičku miluje. Tchyně si s ní překvapivě hraje a vypráví jí pohádky. A Péťa to nese těžce.

S mužem jsme usoudili, že musíme její návštěvy výrazně omezit. Ona se ale urazila a přestala k nám chodit úplně. Tříleté Adélce se stýská a pořád se po ní ptá. Nechceme jí lhát, že babička někam odjela, ale vysvětlit jí situaci tak, aby to pochopila, neumíme. Takže jediný úplně spokojený člen naší rodiny je teď syn Petr.

Karolína

Adélce babičku vraťte

O svůj názor se s námi rozdělil psycholog PhDr. Petr Šmolka

  • Tím, že babička chlapce zpočátku odmítala přijmout za vnuka, mohla nepřímo vyjadřovat svůj postoj vůči synově partnerce Karolíně. Roli ale mohl sehrát i věk. Třeba ještě nebyla na roli babičky připravena - byla do ní „obsazena“, aniž by se kdokoli zajímal, zda ji přijmout chce. Adélka se narodila až za dva roky, její příchod na svět byl nepochybně řadu měsíců předem avizován, takže už pro ni bylo snazší se s rolí babičky spřátelit.
  • Péťa je dnes sice spokojený, ale zase se trápí Adélka. I kvůli ní by bylo dobré pokusit se nynější stav aspoň v něčem pozměnit. Třeba tím, že by za matkou tu a tam zašel Václav s Adélkou sám nebo by ji „mladí“ občas pozvali. Svátek či narozeniny by mohly být dobrá příležitost pro gesto smíru.