Tátovi se nikdy nelíbil žádný z mých nápadníků. Na každém našel nějakou chybu, odháněl je ode mě jako obtížný hmyz. A byl v tom opravdu dobrý.Ještě bych ho pochopila, kdyby mi bylo patnáct.

Tatínkové se vesměs bojí, aby jim jejich roztomilé pubertální holčičky nezprznil nějaký mizera a nezlomil jim srdce. Jenže mně je třiadvacet a letos budu promovat. Jsem už velká holka, což tátovi zřejmě nedošlo, takže mě hlídá jako puberťačku a lustruje všechny mé ctitele. Každého už předem nesnáší!

Tohle peklo vypuklo v době, kdy se mi v patnácti začala zapalovat lýtka. Pořád se kolem mě motalo klubko kluků a otec na ně řval, ať koukají mazat, nebo na ně vezme brokovnici. Dokonce to dvakrát udělal. Jít na diskotéku? Nepřipadalo v úvahu! A pokud už jsem rodiče ukecala a uronila pár slziček, přijel pro mě před půlnocí autem a huš domů!

Myslela jsem, že tátu ty záchvaty časem přejdou. Ale kdepak! Na rande jsem chodila tajně, kryla mě máma a kamarádky. Na rodinnou oslavu osmnáctin jsem si nemohla pozvat svého kluka, protože táta nesměl vědět, že někdo takový vůbec existuje!

Když se to přece jen dozvěděl, začala lustrace: je obhroublý, má dlouhé vlasy, navíc je metalista. A ještě k tomu jen vyučený. Neboli - naprosto nevhodná partie pro dcerušku pana doktora! Táta je pruďas a nebere si servítky. Přiznávám, že jsem se ho bála a taky se za jeho chování styděla.

S metalistou jsem se rozešla a jeho místo zaujal student archeologie. „Ohledávač kamínků“, jak mu táta říkal, tu šikanu nevydržel a pro změnu se rozešel on se mnou. Oplakala jsem to a rok truchlila.

Bude ti zahýbat!

Pak se objevil čerstvý strojní inženýr. Prima kluk – doufala jsem, že tentokrát se zalíbí i tátovi. Chyba lávky! Pro změnu mu vadilo, že tančí ve folklorním souboru a tu a tam jede na zahraniční zájezd.

„Je to komediant, bude ti zahýbat a ani v zaměstnání nejspíš neobstojí, když má boty z toulavého telete!“ Můj inženýr nakonec opravdu odtančil za jinou. Vadilo mu to neustále utajování a schovávání.

Tehdy jsem se poprvé vzbouřila. Ale moje vzpoura stála na hliněných nohách a argumenty typu Kdo tě bude na studiích živit? Kde budeš bydlet a další ze mě zase udělaly pokornou a poslušnou dceru.

Teď chodím s Matějem. Má vlastní byt, dobře placené zaměstnání a nabídl mi, že se o mě ten necelý rok, který mi chybí do promoce, finančně postará. Představila jsem ho rodičům a Matěj oficiálně požádal o mou ruku. Táta se tvářil nečekaně vstřícně. Překvapilo mě to.

Že by konečně partner, který mu nevadí? Ale kdeže - měl v rukávu schované eso, přinejmenším si myslel, že ho má. Slíbil Matějovi velmi slušnou částku za to, že mě opustí! Matěj mi to samozřejmě řekl a já nevěřila vlastním uším. Uhodila jsem na tátu, jestli je to všechno pravda, a on ani nezatloukal.

„Jistěže nabídl! Vždyť ten chlap je o deset let starší než ty a má cukrovku. Za pár let mu budeš dělat ošetřovatelku!“ Poprvé v životě jsem na něj křičela. Obvinila jsem ho, že se mnou kupčí jako s nějakým zbožím. Jako bych byla věc, kterou může vydražit v aukci! Matěje miluju a vůbec mi nevadí, že má cukrovku. Ale táty jsem si přestala vážit a už s ním nedokážu mluvit.

Bydlím teď u Matěje. Budeme se brát, ovšem otce na svatbu nepozvu. Máma kvůli tomu pláče – prý mu mám odpustit. Chtěl pro mě přece jen to nejlepší. Ale to, co je pro mě dobré, si přece musím rozhodnout sama. A tak mě napadlo anonymně se svěřit na internetu a přečíst si názory lidí, kteří neznají mě ani mého tátu.

Natálie

Porážka otce, šance pro dceru?

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Strach rodičů opravdu mívá příliš „velké oči“, ovšem je přirozený. S věkem dětí se mění jen obsah našich úzkostí, intenzita zůstává. V dospívání se zpravidla bojíme, aby si náš potomek nezkazil život. Pod tímto vyjádřením se nejčastěji skrývá nevhodný partnerský výběr.
  • Natálčin otec už zřejmě poznal, jak chutná rodičovská bezmoc. Jinak by se nemohl uchýlit k pokusu odradit Matěje finančně. Zamilovaný mladík ve zkoušce obstál. A co Natálie? Možná poprvé v životě se otci dokázala vzepřít a jemu nezbylo než rezignovat. Nelze dokonce vyloučit, že si tím Matěj i Natálie získali jeho respekt. Ani na mučidlech by však nepřiznal, jak se zmýlil. A přitom by asi rád našel možnost přijatelného ústupu.
  • Jakkoli chápu Natálčiny pocity i její rozhodnutí, přesto by je mohla ještě zvážit. Už proto, že se jí nyní otevírá možnost dokázat otci i sobě, jak už opravdu dospěla; dokonce tak, že je schopna se nad některé věci povznést. Většina válečných seker se totiž dá zakopat. Nic si nevysvětlovat, k ničemu se nevracet, nečekat okázalé pokání – prostě začít znovu. Slaboch zpravidla nemá sílu podobný krok udělat, Natálie by ji teď už mít mohla.