Samozřejmě záleží na tom, jak dokonalost chápeme. Pokud jde o to, že obrovské množství kostí, kloubů, šlach, svalů, nervů, cév, žláz, pletiv a buněk tvoří celek, který funguje a v případě člověka i myslí, cítí a především miluje – pak určitě nikdy nic důmyslnějšího neexistovalo. Stačí ale, když se na tělo, nebo lépe na celý lidský organismus podívají skeptičtí anatomové a počáteční euforie opadne. „Lidské tělo není vůbec dokonalé, je jenom zčásti účelnou a zčásti nepovedenou anatomickou konstrukcí s mnoha chybami. Je jakýmsi kompromisem mezi několika modely, které s větším či menším úspěchem oživují naši planetu,“ píše ve své knize Záhady lidského těla prof. dr. Milan Klíma, který dnes působí i u nás, ale od roku 1968 pracuje na Lékařské fakultě Univerzity J. W. Goethe ve Frankfurtu nad Mohanem. Pokud se vůbec lišíme přednostmi od nějakých tvorů, pak je to podle profesora Klímy jen naše inteligence a naše zručnost. „A za tyto vlastnosti vděčíme pouze dvěma anatomickým orgánům, které můžeme s určitými výhradami prohlásit za dokonalé. Jsou to náš mozek a naše ruce. Jinak tělo jako celek má k dokonalosti daleko,“ dodává vědec.

Úžasně pohyblivá

Člověk má nejpohyblivější ruce ze všech tvorů. Může s nimi pohybovat tolika různými způsoby a s takovým citem, že to nesvede žádné zvíře. Stačí si připomenout povinné školní rozcvičky – jak jsme kroužili zápěstím, v loktech, celými pažemi, jak jsme protřepávali prsty… Lidská ruka je schopna vykonávat tři základní pohyby ve velikém rozsahu. Odtažení zvládne celkem o 70° (jako byste dlaní kývali na svěšené ruce coby kyvadlem – ve směru malíku a pak ve směru palce), ohnutí prstů umí o 150° a otočení (dlaň dopředu a poté dlaň dozadu) dokonce o 180°. Je úžasné, že máme takové ruce – každý jejich pohyb se skládá ze tří zmíněných základních možností, takže výsledkem je pohyb v nespočetných rovinách. Prsty na naší ruce se skládají vždy ze tří základních článků, až na palec, ten má jen dva články – prstové kůstky. Ostatní prsty mají článek základní, prostřední a koncový. Málokdo asi zkoumal odpověď na otázku, který z těchto článků má největší sílu. Kdo odpoví, že základní článek, ať vezme do ruky plnou nákupní tašku a zvedne ji. Zjistí, že je to ohyb mezi prostředními a koncovými články, který překonává zemskou přitažlivost, jež nutí tašku klesnout. Přesto ale základní články prstů nelze zatratit. Jsou sice slabé, ale nesmírně pohyblivé. Vykonávají jemnou práci naší ruky a uvádějí při každém pohybu prsty do výchozí polohy tak, jak je to právě potřeba. Poté přijdou na řadu dva silné články, prostřední a koncový, které vykonají, co je třeba. Jak je popisuje anatom: „Jsou to články pro hrubou práci. Dovedou pořádně uchopit a stisknout.“

Daň za vzpřímení

Běhání pouze po dvou sice člověku uvolnilo ruce ke spoustě činností, má to podle anatomů ale i nevýhody. „Vzpřímení původně čtyřnohé konstrukce vede k řadě anatomických komplikací,“ je přesvědčen profesor Klíma. Pohyb po dvou se stává složitější. Navíc se zdvojnásobuje váha, která původně spočívala na čtyřech oporách. Přitom váha u čtyřnožců není rozdělena rovnoměrně a většinu zatížení musí nést přední končetiny – spočívá na nich jak váha těla, tak i hlavy a krku. Co se stane, když čtyřnožce postavíte na zadní, tedy na slabší pár končetin? Trpí tím především klouby nohou. Zvýšení váhy a změna způsobu pohybu vedly především v kolenním a hlezenním kloubu neboli v kotníku jednak k celkovému zvětšení, jednak ke složitým přestavbám kloubních systémů. Kolenní kloub se stal největším a nejkomplikovanějším v lidském těle. V koleni a kotníku se člověk zraní nejčastěji. Podle odborníků právě proto, že jsou to slabé články anatomické konstrukce našeho těla. A nejen ony. Také přední končetiny, třebaže jsou zbaveny nosné funkce a odlehčeny, trpí vzpřímením těla. Jejich nová poloha není přirozená, míní anatom. Horní část paží spočívá na hrudníku a tlačí cévy a nervy k žebrům. Nejvíc je tím postižena pleteň pažních nervů, jejíž hlavní rozvětvení leží přímo v podpaží. Stlačení nervů může vést k dočasným, nebo dokonce ke stálým obrnám s omezenou pohyblivostí ruky a nervů. Takto trpí především lidé s úzkými rameny a ti, kteří kvůli povolání drží většinu času paže svěšeny podél těla: například kreslíři, písařky nebo švadleny.

Náš tip:

Možná nemáme dokonalé tělo, ale určitě máme svobodu nakládat s ním podle své vůle. Můžeme si ho tedy ničit, nebo o něj naopak dobře pečovat, aby nám dlouho vydrželo v kondici. Nezapomeňte na to při novoročních předsevzetích!

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.