„Mami, ta tisícovka je fakt málo, musíš mi dávat víc. Před klukama si připadám jako socka,“ oznámila mi nedávno moje milovaná ratolest, jako by se nechumelilo.

Nejvíc mě zarazilo to slovo musíš. Sdělila jsem mu, že nemusím nic a že mi tisíc korun připadá vzhledem k jeho věku a potřebám zcela dostačující.

Oblečení, školní potřeby a sportovní vybavení mu přece kupuju. Prohlásil, že to je normální, neboť mám vyživovací povinnost (zřejmě do ní podle jeho názoru patří i snowboard a značkové džíny) a měla bych se postarat též o to, aby nestrádal psychicky.

Neobviňovat se, ale dát jasná pravidla

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Už několikrát jsme se potýkali s pojmem zdánlivá rodičovská bezmoc. Mnohdy bohužel nejde jen o pojem, nýbrž o tvrdou realitu. Zejména u pubertou ovanutého chlapečka může nabýt až dramatických rozměrů.
  • Ze všeho nejtěžší je hned první krok: přestat hledat vinu u sebe. Vlivy, normy a zvyklosti vrstevnických skupin totiž dokážou během chvilky aspoň dočasně rozmetat všechno dobré, co jsme do výchovy dosud vložili. Na šikmou plochu se tak můžou dostat i děti vyrůstající v rodině s opravdu kvalitním zázemím.
  • Ani druhý krok však není snazší. Je to volba mezi ústupky a důsledností. Právě důslednost se pojí s obavami, kam až by mohl náš chlapec klesnout. Neprotivení se zlu tu přesto není zrovna šťastná volba. Pubescent je sice vzdorovitý, ovšem není blbý. Pokud zjistí, že nás lze vydírat hrozbou dalších excesů, pak nás má tzv. na háku.
  • Za zákona nás nikdo nemůže jen tak rodičovské zodpovědnosti zbavit: měli bychom mu poskytnout střechu nad hlavou a přiměřenou krmi a také nějaké to oblečení, školní pomůcky, světlo, teplo, vodu… Někde zde však už naše rodičovské povinnosti končí. Jakýkoli nadstandard včetně kapesného je věc jeho zásluh a naší dobré vůle.
  • Tam, kde aspoň na dálku funguje otec, není od věci dát synkovi batůžek a poslat ho na čas k taťkovi na převýchovu. Pokud podobnou možnost nemáme, pak bychom mu měli určit jasná a zřetelná pravidla, kdy může s nějakým nadstandardem počítat. Včetně konstatování, že mu sice nemůžeme zabránit, aby si ho obstarával nějakými pochybnými transakcemi či dokonce krádežemi, ale on pro změnu nemůže zabránit nám, abychom ho „nepráskli“. Touží-li po pobytu v pasťáku, je to pouze jeho volba. Dříve než ale něco podobného vypustíme z úst, měli bychom zvážit, zda budeme s to svou hrozbu splnit.