Je hezké být oporou svým blízkým, ale musíte mít čas i sama na sebe. Ne každý to dokáže. Nahlédněte do galerie a inspirujte se, jak na to.

Obrat k lepšímu

Jmenuji se Sylva, je mi 36 let a po letech mám pocit, že mohu své matce konečně něco dopřát. Letošní Vánoce pro mě ale byly nepříjemným vystřízlivěním a ochlazením rodinných vztahů. Poslední dny roku tak byly prazvláštní směskou patosu a zklamání.

Nepamatuji si dobu, kdy by máma nemarodila se zády. Když jí otec opustil a starost o domácnost i celý dům padla na její bedra, nezbývaly peníze na péči o zdraví. Často šla za hranici snesitelné bolesti a rehabilitace, které by jí pomohly, pro ni byly příliš drahé. A tak dlouhé roky dělala, že bolest neexistuje a hrála s námi hloupé divadlo. Všichni jsme ale moc dobře viděli, jak zatíná zuby a i při jednoduchém pohybu si ulevuje. Byla jsem ale tehdy příliš malá na to, abych jí mohla podat pomocnou ruku.

O dvacet let později je situace úplně jiná, ale máma je tak umanutá, že o pomoc nestojí a dál předstírá, že zdravotní problémy nemá. Její rozpočet už je sice v lepší kondici, a tak si může dovolit jednou týdně masáž, lekce plavání nebo dražší napravovací terapie, ale roky huntované tělo už se nikdy nespraví a úporné bolesti ji budou provázet po celý život.

Jde to i jinak

Já jsem nikdy nepochopila příliš materiální dárky. Jejich jediná hodnota je vysoká cena, ale ducha postrádají. Nedostatkem peněz netrpím, ale mnohem radši pořídím nějaký rukodělný doplněk do bytu nebo maličkost s osobním věnováním. Zdravotní trable mámy mě už roky velice trápí. Když mi mezi řečí sdělila, že navštěvuje lekce jógy, v duchu jsem zajásala. Přirozený pohyb je pro ni ideální a po hodinách roboty na zahradě jí prospěje. Po celý rok jsem ji bedlivě naslouchala a po večerech pátrala po tom, co by jí mohlo udělat radost.

Zklamání

Seděli jsme pod stromkem a máma popadla malý balíček. Pořídila jsem jí jemný ručník určený přímo na jógu, který skvěle nasaje pot z rukou i obličeje. Ani ho nerozbalila, jen úhledně srolovaný hadřík odložila k jiným dárkům. Nečekala jsem, že bude projevovat nadšení jako by dostala drahé hodinky nebo zájezd do Karibiku, ale absence emocí mě trochu zklamala. Netušila jsem, že druhým dárkem ji naprosto znechutím. Pořídila jsem jí funkční tílko z materiálu, který je trefou do černého pro její trable se zády i stavy spojené s probíhající menopauzou. Speciální materiál z bambusových vláken, který saje pot, nezadržuje teplo, nepropustí chlad, díky své struktuře jemně masíruje, funguje jako druhá kůže, přední strana je z elastické látky a záda zůstávají chráněná. Pro dlouhé dny v kanceláři téměř představovalo tílko v tělové barvě, které může bez obav obléknout pod šaty, halenku, kostýmek i lehčí svetřík, ideální dárek.

Už podle dárkové krabičky jí bylo jasné, co to je. Zvedla se, rukou se opřela o pohovku a povzdechla si. „Sylvo, jsem ti tak odporná na pohled, že musíš i o Vánocích upozorňovat na to, že jsem chabrus?“

Všechno je jinak

Nevěřila jsem a stále nevěřím tomu, co řekla. Byl to bezelstný záměr, nechtěla jsem jí ublížit. Mám ji ráda a vím, že jsou věci, za které by nechtěla dát ani pár stovek korun. Proč jí nemohu podarovat něčím, co jí uleví každý den? Jak dlouho budeme hrát šarádu, když každý ví, že její zdravotní dokumentace je obsáhlejší než slavný Ottův slovník naučný?

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.