Svatebním dnem začíná nekonečná jízda životem. Jaká významná výročí vás čekají? Nahlédněte do galerie!

Skvělí muži nevymřeli

Mezi svými kamarádkami jsem jedna z mála, která si nikdy nestěžuje na svého partnera. Nevymetá bary, neposedává s lahví piva na gauči, není vulgární ani neurvalý, pečuje o sebe, rozmazluje mě, vydělává dost a se svou rodinou má vztahy na jedničku. Na dámských jízdách mě podezřívají, že ho záměrně kryji a schovávám ve skříni kostlivce, za které se stydím. Nic takového se ale nedělo. Po třech letech mě požádal o ruku a pohádková jízda životem mohla začít.

Obřad jako z hororu

Realita byla bohužel jinde a za náhlou kolizí nestál ani jeden z nás. Nadšeně jsem držela telefon u ucha a rozhlašovala zprávu o štěstí na všechny strany. Máma měla hned na krajíčku, táta se dmul pýchou, že se jeho dcerka bude vdávat. Bohužel po rozvodu ochladly vztahy mezi nimi tak moc, že ani moje svatba je nepřiměla podívat se jeden druhému do očí a vydržet půlhodinku v jedné místnosti nebo obřadní síni. Nejdřív jsem myslela, že je to hloupý vtip, když na mě ale každý po svém začal naléhat, bylo zle. Došlo mi, že jsou to exemplární sobci, kteří radši upřednostní vlastní pohodlí.

Nech to být!

Radim mě utěšoval, že se s blížícím se datem svatby umoudří a z žabomyších válek sejde. Zbývaly dva týdny do dne D, ale s rodiči nebyla řeč. Samozřejmě jsem si vědoma toho, co za špínu na sebe během rozvodu naházeli. I když už jsem si žila po svém, nenechaly mě jejich rozbroje chladnou. Dohady o majetek, osočování z nedůvěry, z nedostatku respektu, ponižování a permanentních nevěr byly živnou půdou pro nenávist. Ke mně se ale nikdy neotočili zády a vždycky jsem pro ně byla princezna, kterou se snažili chránit před veškerou nespravedlností světa. Proč se teď nedokázali zapřít a překonat se pro jeden den.

I když by si špetku opovržení zasloužili oba, dobré vztahy udržuji s mámou i s tátou. Ani jeden z nich mi neublížil. Až teď. Ve chvíli, kdy prožívám skutečné štěstí.

Nadvakrát

Když dva dny před svatbou Radim navrhl, ať nechám ty mezky zpytovat svědomí a jdeme k oltáři jen se svědky, bylo mi do breku. Přistoupili jsme na scénář, který nám do dnešního dne leží v žaludku jako těžký kámen. Dopoledne probíhal klasický obřad na radnici, kde byli příbuzní ze strany manžela a moje máma, na odpolední raut dorazil už jenom táta. Speciálně pro něj jsme sehráli divadlo, jak se bereme. Chvílemi to bylo více než trapné. Celý den jsem přemýšlela, že máma přišla o odpolední zábavu, táta se musel spokojit jen s následným představením.

Mám úžasného muže. A pocit, že jeho kvality kompenzují rodinné vztahy, které se za mnou táhnou jako "smrad".