Strýc mi odmítá vydat dědictví

Zdroj:

V 10 letech jsem osiřela. Rodiče zemřeli při autonehodě a mým opatrovníkem se stal bratr mé matky. Nejenže se mi nesnažil ulehčit život a být mi oporou, ale nakonec mě připravuje o dědictví.

Ztratit ze dne na den mámu a tátu je tragédie, která se nedá popsat. Přišla jsem o všechno, o milované rodiče, o domov, kde jsem vyrůstala, o kamarády ze školy. Musela jsem se přestěhovat do rodinného domu k prarodičům a svému strýci, kterého mi soud určil jako opatrovníka.

Dědeček byl v té době těžce nemocný, měl rakovinu a babička mu věnovala veškerý svůj čas. Na mě ho zbývalo málo. Co nocí jsem proplakala! Nebyl nikdo, kdo by mě pohladil, utěšil. Strýc a teta měli tři vlastní děti, dvě v pubertě a jedno batole. A já tam byla navíc, kukaččí mládě, které „zdědili“. Strýc mi to dával najevo při každé příležitosti.

Po skončení základky jsem šla raději na internát, jen abych nemusela být doma. Ostatně žádný skutečný domov to nikdy nebyl a mezi vrstevníky na intru mi bylo líp. Dědeček zemřel, když mi bylo sedmnáct. Měla jsem výčitky, že necítím žádnou lítost, ale vždyť jsme se kvůli jeho nemoci vídali tak zřídka. Myslela jsem si, že jsem mu lhostejná, a o to větší překvapení pro mě představovala jeho závěť.

Svůj podíl, tedy celou čtvrtinu rodinného domku, odkázal mně! Jenže mi bylo sedmnáct a mým opatrovníkem byl stále strýc. „Až budeš plnoletá, dělej si se svou čtvrtkou, co chceš, ale do té doby máš utrum,“ sdělil mi.

Dědečkovo rozhodnutí ho evidentně rozhodilo, ale neodvážil se závěť napadnout. Moc mu záleželo na tom, aby mu zbylou část domu odkázala babička, a činil se, jak jen mohl, aby se jí vlichotil. Jenže babička mu odkázala jen polovinu své části, zbytek mně. To jsem se ovšem dozvěděla až 10 let po babiččině smrti.

Cítím se špatně

V té době jsem už byla vdaná a bydlela s manželem v podnikovém bytě. Čekali jsme první dítě, peněz nebylo nazbyt, a tak jsem se chtěla se strýcem dohodnout o finančním vyrovnání. „Tak ty chceš vyplatit, jo? Na to, děvenko, zapomeň! Prachy nemám a barák se prodávat nebude!“ řval na mě, celý rudý v obličeji.

Nechtěla jsem dělat problémy, doufala jsem, že se časem přece jen dohodneme. Jsme přece příbuzní, jedna krev. Strýc podnikal a sám nakonec přišel s nabídkou, že mě do dvou let vyplatí. Přistoupila jsem na to.

Mezitím se nám narodilo druhé dítě, já si užívala mateřskou, ale pohoda dlouho nevydržela. Podnik, kde manžel pracoval, šel do konkurzu, všichni zaměstnanci skončili a my museli opustit i byt. Už totiž nebyl podnikový.

Manželovi rodiče nám poskytli dočasný azyl, opravdu dočasný, protože do panelákového bytu 2 + 1 se dvě rodiny nevejdou. Cítím se zase jako bezdomovec, podobně jako po smrti rodičů, ačkoli jsem majitelkou poloviny rodinného domu. Ale není kam se stěhovat, bydlí tam strýc se ženou a všemi dětmi, dokonce i dvěma vnoučaty. Přece je nemohu vyhnat! A že by mě vyplatil alespoň částečně, abychom si mohli najít vlastní bydlení? Zase se mi vysmál. Přitom má v garáži nové BMW, forda a volvo. Mám vůbec nějakou šanci?

Gabriela

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky