Střídavá péče synovi nesvědčí

Zdroj:

S bývalým manželem jsme se dohodli na střídavé výchově našeho Pavlíka. Považovali jsme to za celkem dobré řešení, ale syn je z toho nešťastný.

Že se budeme o Pavlíka po rozvodu pravidelně dělit, byl manželův nápad, a abych byla upřímná, moc nadšená jsem z toho nebyla. Byla bych radši, kdybych měla syna u sebe, ale nechtěla jsem vypadat jako sobec.

A navíc Pavlíkovi se takové uspořádání ze začátku líbilo. Otec mu ve svém novém domě vybudoval a zařídil krásný pokojíček, koupil mu dokonce vlastní počítač; u mě doma měl jen vymezený čas na mém starém písíčku.

Nadšení nevydrželo

Doprava do školy byl trochu problém, ale s bývalým manželem jsme se domluvili, že bude syna do školy vozit autem a odpoledne ho vyzvedne. Dohodli jsme se, že Pavlík bude týden u mě a týden u otce. Ze začátku ho stěhování od jednoho rodiče k druhému bavilo, až mě někdy bodalo u srdce, s jakou vervou si připravuje věci na pobyt u táty.

Nadšení z krásného pokojíčku a nového počítače mu však vydrželo asi měsíc. Pak mě začal přemlouvat.

„Mami, mě to stěhování štve! Nemohl bych zůstat u tebe a k tátovi jezdit třeba jen na víkendy? Vůbec nemám čas na kamarády. Táta mě vyzvedává hned po škole a pak jsem pořád zavřený doma. Vždyť já v tý pitomý vesnici, kde bydlí, nikoho neznám! Nejsou tam žádní kluci, a pokud, tak jen mladší, nebo zase starší a navíc úplně vymaštěný!“

Pavlíkovi se zhoršil i prospěch. Když byl u táty, zanedbával přípravu, zapomínal na domácí úkoly. Začala jsem mít podezření, že nám to dělá naschvál, aby se mohl vrátit domů ke mně. Bývalý manžel ale něco takového odmítal připustit.

„I kdyby to byla pravda, přece nebudu klukovi ustupovat a trpět mu jeho naschvály! Nenechám se vydírat od desetiletého dítěte. Zkrátka mu přitáhnu otěže a po práci se mu budu víc věnovat.“

Namítla jsem, že přitažené otěže asi nebudou nejlepší řešení a že si myslím, že Pavlík už beztak není šťastný. „Nemá tam kamarády, nemá si s kým po škole hrát a nejspíš sedí jen u počítače a místo učení hraje hry.“

Manžel namítl, že kluk by si mohl kamarády najít, jen kdyby chtěl. A že je tvrdohlavý a líný. Usoudila jsem, že s požadavkem zrušit střídavou výchovu a navrhnout manželovi, aby si bral syna jen každý druhý víkend, ještě počkám.

Nezdálo se mi, že k tomu dozrála situace a že by můj bývalý přijal takový návrh vstřícně.

A měla jsem pravdu. Navzdory tomu, že Pavlík začal stále více vzdorovat a před každým stěhováním k tátovi dělal scény, nebyla s jeho otcem žádná domluva.

Všimla si i učitelka

„Ty ho proti mně ponoukáš, tyhle trucy nemá ze své hlavy,“ obviňoval mě bývalý manžel. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že dělám pravý opak - už jsem ale nepřiznala, že s velkým přemáháním. Bylo mi jasné, že se syn trápí a chtěla jsem mu nějak pomoci, na druhou stranu mi však přišlo nefér dohodu o střídavé výchově zrušit.

Problémy samozřejmě neušly ani třídní učitelce. Měly jsme spolu dlouhý rozhovor o prospěšnosti střídavé výchovy v Pavlíkově případě a učitelka mi doporučila probrat situaci s psychologem.

Můj exmanžel se ovšem na mě obořil. Kluk přece není cvok, aby potřeboval psychologa. Na to snad stačíme sami, abychom mu jeho vzdorovité vydírání zatrhli. Já si to ale nemyslím. Syn je opravdu nešťastný. A to by jeho tátovi nemělo být jedno.

Barbora

Pro střídavou výchovu musejí být podmínky

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, psmolka@volny.cz

  • Pokládám střídavou péči za dobrou volbu – pokud jsou pro ni vytvořeny vhodné podmínky. Ta první je skutečný zájem obou rodičů podílet se na výchově dětí a ochota spolupracovat. Nechci křivdit tatínkům, kteří o střídavou výchovu usilují proto, že ji považují za nejlepší volbu rovněž z hlediska dítěte. Bohužel jsou však tací, jimž jde hlavně o ně samé, případně ti, kteří si prosazováním střídavé péče jen vyřizují účty s matkou svých dětí.
  • Také mezi matkami se ovšem můžeme setkat s postoji, kdy se do sporů o děti promítá pocit vlastní ukřivděnosti. Barboře, jakož i jejímu bývalému muži budiž přičteno k dobru, že se dokázali od takových pocitů oprostit a na střídavé výchově se domluvit. Podcenili však některé z dalších nutných podmínek, tentokrát teritoriálních. Nejde jen o školu, nýbrž také o mimoškolní aktivity včetně kontaktů s přáteli.
  • Na počátku mohl Pavlík pobyty u otce vnímat jako příjemné vytržení, téměř jako nějaký čundr. Časem se však tyto zdroje libosti vyčerpaly – o to víc mu pak začali chybět kamarádi. Vazba s vrstevníky je v jeho věku vždy úzce vázána na školní prostředí. Kde jinde by si měl kamarády hledat? Jen se spolužáky má společné zážitky, řeč i historii. Navíc jde zpravidla o kluky z jeho původního bydliště.
  • Případní kamarádi z otcova nynějšího bydliště mu nemůžou spolužáky nahradit. Také ho budou jen stěží přijímat. I jejich přátelské vztahy jsou vždy svázány s jejich spádovou školou.
  • Potíže Pavlíka není radno bagatelizovat: jsou autentické a odrážejí jeho psychické strádání. Je hlavně na rodičích, aby se pokusili nalézt řešení, jež by reflektovalo synův zájem.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky