Jako stockholmský syndrom se označuje zdánlivě iracionální a nelogické chování, kdy se oběť trestného činu začne identifikovat s pachatelem. Nejčastěji to platí pro rukojmí a únosce, ale později se tato definice rozšířila i na oběti domácího násilí, válečné zajatce či členy sekt, kteří omlouvají násilníky a násilí na sobě páchané zlehčují. Rukojmí jsou například vděční za jakoukoliv úsluhu ze strany pachatele, poskytnutí jídla či možnost dojít si na toaletu považují za projev jeho nadstandardní dobroty. Tato závislost v nich buduje svým způsobem náklonnost, postupně souznějí s cíli pachatele a pociťují nelibost k autoritám, jako je například policie, které by je chtěly osvobodit. Stockholmský syndrom se objevuje přibližně u čtvrtiny zajatců.
Jeho název pochází od události, při které bylo toto chování poprvé definováno, ačkoliv k němu nepochybně docházelo v celém průběhu historie. Vše se odehrálo v srpnu 1973 právě ve Stockholmu. Dva muži tam přepadli banku a jako rukojmí vzali čtyři zaměstnance, které zavřeli na šest dní do trezoru. Vyjednávání s únosci vedl Olof Palme, tehdejší předseda vlády. Byl velmi překvapen, když jedna ze zajatkyň projevila s agresory sympatie, a naopak vyjádřila strach, že zásah policie by rukojmím mohl ublížit. Poté, co policie skutečně zasáhla a rukojmí osvobodila, ti odmítli svědčit proti svým únoscům, a dokonce sháněli peníze na jejich obhajobu.
Být rukojmím přináší trauma, které si málokdo dovede představit.
Tento jev pojmenoval jako stockholmský syndrom kriminolog Nils Bejerot a dál ho rozpracoval americký psychiatr Frank Ochberg, když se objevily další podobné případy. A čím je toto zdánlivě nepochopitelné chování vysvětleno? Zřejmě instinktem přežití, který v sobě máme hluboce skrytý, pudem sebezáchovy. Jak se ostatně vyjádřila Kristin Enmark, jedna ze zajatých zaměstnanců banky, „hledat v takové situaci vzájemné porozumění není zas až tak divné, je to strategie přežití“. Stejně se o mnoho let později vyjádřila Rakušanka Natascha Kampusch, oběť únosce, který ji od jejích 10 let po osm let věznil ve skrýši vybudované ve svém domě. Ta na adresu Wolfganga Priklopila, který poté, co se jí podařilo uprchnout, spáchal sebevraždu, řekla: „Je to o empatii, komunikaci. Hledání normálnosti v podmínkách trestného činu není syndrom, je to strategie přežití.“ Přiznala, že po Priklopilově smrti truchlila.
Být rukojmím přináší trauma, které si málokdo dovede představit.
Mediálně nejznámějším příkladem stockholmského syndromu je únos vnučky tiskového magnáta Williama Randolpha Hearsta Patricie „Patty“ Hearst. Ta byla v roce 1974 v San Franciscu unesena členy levicové organizace zvané Symbionese Liberation Army. Byla osvobozena až za 19 měsíců, ovšem mezitím se stala členkou organizace, přijala jméno Tania a zúčastnila se se samopalem v ruce přepadení sanfranciské banky, při kterém byli zraněni dva muži. Za bankovní loupež byla odsouzena na 35 let. Její obhajoba byla založená právě na stockholmském syndromu, tedy tvrzení, že se identifikovala se svými únosci, ačkoliv později Hearst tvrdila, že byla ke spolupráci přinucena výhrůžkami a znásilněna. Trest jí byl později snížen na sedm let, z nichž si odseděla 22 měsíců. Prezident Bill Clinton jí v poslední den výkonu své prezidentské funkce udělil milost. Navzdory rozšířené pověsti, že se provdala za jednoho ze svých únosců, to nebyla pravda. Patty se provdala dva měsíce po svém propuštění z vězení za policistu, který byl součástí její ostrahy v době, kdy pobývala na svobodě na kauci. Měli spolu dvě dcery.
