Celá tragédie se stala 2. března 2012. Stephanie se svými dvěma dětmi Dominicem a Reese byli po večeři a odpočívali, když nečekaně přišel ohromný vítr, který začal zvedat popelnice na ulici, křesla na verandě a střecha držela jen silou vůle. Stephanie vzala obě děti a namířila s nimi přes dvorek do sklepa, aby se před vichrem ukryly. Ještě než stihly vyrazit ze dveří, Stephanie si všimla, že trampolína, která stála na zahradě, se zvedla, souběžně s tím se jejich dům otřásl v základech, a rozbilo se několik oken. Bylo to buď a nebo.

Stephanie se vrátila rychle do domu, vzala deku, do které zabalila děti a byla odhodlána cestu do sklepa zvládnout. Jenomže tornádo, které v tu chvíli nabralo rychlost skoro 100 km/h, začalo jejich dům cupovat na kousky a Stephanie si stihla jen všimnout, že šest metrů dlouhá traverza padá přímo na její děti.

"Vidím to před očima ještě dnes, jako kdyby to bylo zpomalené ve filmu. Byla jsem pokrytá cihlami a kameny a traverza padala přímo na moje děti. Buď jsem tam mohla stát a vidět, jak umřou moje dvě děti, nebo jsem mohla nějak zasáhnout. Hlavou mi v tu chvíli blesklo, že určitě přijdu o ruce, ale přesto jsem skočila," statečná žena, ale hlavně matka, skočila přímo do trasy padajícímu železu, které jí naprosto nekompromisně rozdrtilo končetiny, jak předpokládála. Namísto rukou to ale odnesly nohy.

Jenomže to ani zdaleka nebyl konec oné hrůzy. Za prvním tornádem bylo ještě jedno. Sice o dva stupně slabší, ale přesto dost silné na to, aby ublížilo malým dětem. Stephanie, která byla zaklíněná pod traverzou, mohla hýbat pouze horní půlkou těla a její šance na záchranu dětí nebyly v tu chvíli vysoké.

"Kdybych jim řekla, aby utekly, odneslo by je to, jenže něco jsem dělat musela. V tu chvíli se jeden ze sloupů, které ještě stály, začal bortit a padal přímo na Reese. Nějakým záhadným způsobem jsem se otočila, popraskalo mi při tom osm žeber, která mi probodla plíci, ale chytla jsem svoji dceru a nacpala ji přímo pod sebe. Ochránila jsem ji vlastním tělem." Když se obě tornáda přehnala, děti doběhly pro pomoc a Stephanie byla převezena do nemocnice, kde si konečně dovolila uvědomit si, co se stalo jí. Její vlastní stav byl dost vážný, musela prodělat ambutaci obou nohou, operaci plíce a také náročné hojení žeber.

Pár týdnů byla Stephanie v depresích. Šťastná, že děti žijí, ale přesto zoufalá, protože si říkala, že už nikdy nebude moct sportovat, nebo hrát baseball, který měla ráda, ale nevzdala se, začala se učit chodit s protézami a dnes nejen že hraje baseball, ale i leze po skalách a naplno žije tak jako dřív. Dokonce jezdí po světě a přednáší na téma motivace po náročném úrazu.

"Nelituji toho, pane bože, jak bych vůbec mohla litovat toho, že jsem zachránila své děti. Udělala bych to znova, naprosto bez přemýšlení a vlastně mě ten úraz postavil na nohy psychicky. Objevila jsem v sobě vnitřní sílu, kterou jsem schopná předávat dál. Jsem tomu hurikánu vlastně vděčná," uzavírá šťastná matka, která založila svou nadaci, s níž pomáhá dětem, které přišly o končetiny při přírodních katastrofách.