Škola Glancu - tvůrčí psaní: Vítězná povídka podle Ireny Obermannové

Škola Glancu: Vítězná povídka

Kurzy a workshopy jsou v současné době velmi oblíbenou a vyhledávanou volnočasovou aktivitou. Ani v Glancu nezůstali pozadu a otevřeli pro vás Školu Glancu, kde nabízí nejrůznější kreativní a zajímavé semináře, kurzy nebo workshopy.

První kurz tvůrčího psaní se skvělou lektorkou Irenou Obermannovou proběhl nedávno. Už při podání ruky s ostatními účastníky bylo jasné, že se sešla báječná parta, která si užila během víkendu spoustu legrace.

A neučila pouze Irena, účastníci se učili navzájem, sdělovali si své dojmy, postřehy, zkušenosti a nápady. Vzduch byl nabitý kreativitou a po krátkém projetí teorií už všechny začaly svrbět prsty a těšili se na zadání samostatné práce.

Vzhledem k omezenému času byl literární žánr předem jasný – byla jím povídka. My pro vás máme povídku Renaty Strážnické, kterou Irena Obermannová ohodnotila jako nejlepší.

Pár slov o vítězce: Celý život se pohybuji v obchodě, většinou v technickém prostředí. Mám 2 syny a spoustu zvířat, všechny moc miluji. Co slíbím, vždycky se snažím dodržet. Věk je pro mne jen "papírové číslo", důležité je, na kolik se cítím já. Snažím se pomáhat lidem a pomoci jim uvědomit si, že každý člověk je jedinečný a úžasný a nikdo není méně důležitý. Máme malé hospodářství, snažíme se vypěstovat si zdravé potraviny a chovat přirozeným způsobem zvířata, abychom mohli jíst zdravé potraviny bez chemie. Jsem narozená ve znamení Vah a "koketuji" s uměním. Přitahuje mne psaní, ale zároveň mám ráda šití, pletení, ráda něco tvořím. Ráda i vařím nebo peču. Ubíjí mne stereotyp.

Vítězná povídka:

Jindra kouká znuděně na Jardu a den mu připadá nekonečný. Kolik času jim ještě zbývá do zavíračky? Panebože, teprve uběhla první hodina od začátku směny. "To nevydržím!" říká si a těká po prodejně Sklizeno. Znovu se podívá na Jardu a zbystří. Jardovi se v očích zablýskne nějakou čertovinou. "Na co asi Jarda myslí?" napadá ho. Jarda se už začíná usmívat a říká: "Nezpestříme si to? Je sobota, krásné počasí, dneska budou všichni na výletě a k nám skoro nikdo nepřijde..." "A čím asi, když tu musíme trčet?" namítá Jindra. "Pojďme se vsadit," navrhuje Jarda a rozvíjí svůj nápad: "Ty jsi vždycky na všechny zákazníky milý, usměvavý, spousta zákaznic sem chodí jen proto, aby tě viděla a mohla s tebou zašpásovat... Co kdybys byl dneska za morouse? A když to vydržíš, zvu tě večer na pivo." "Ne, to je blbý... Budu ti tu dělat celý den kašpara a ty se budeš ve skladu smát... Za to mi to pivo nestojí," odvětí Jindra. "Tak za co?" nedá se odradit Jarda. Jindra přemýšlí, přemýšlí a do toho mu zazvoní mobil. "Zase babička," pomyslí si. "Co asi zase chce? Ne, teď to nechci řešit, babička počká. Určitě nechce nic důležitého." "Tak za co?" opakuje Jarda nažhaveně otázku. "Jo, už to mám! Když vydržím dneska ze sebe dělat protivného morouse, tak ty budeš zítra na prodejně obsluhovat v dámském oblečení," zasměje se Jindra. "To nedá, na to je moc milý," myslí si Jarda a sázku přijímá.

Opravdu je znát, že konečně nastal teplý víkend a obchod zeje prázdnotou. Občas někdo přijde, z toho hezkého počasí mile naladěný, ale Jindra místo příjemného pozdravu jen něco zamračeně zamručí. Tak to jde celé dopoledne. Vrcholem je poledne, kdy přichází jako každý den parta stavbařů. "Párek," poručí si první.  "Teplý?" Jindra mu dává okatě najevo, že ho obtěžuje. Stavbař je zaražený. Chodí do prodejny každý den, Jindra ho vždy radostně vítá, ptá se, jak se má, jak mu to jde od ruky, doporučuje něco dobrého a teď? Rychle zhltne párek a chvatně odchází. Ještě se ve dveřích otáčí, kroutí hlavou a něco si spolu s ostatními šušká. Jindra je na sebe pyšný! "Krásně mi to jde, nikdo mne nepoznává." "To není náš usměvavý, vždycky dobře naladěný prodavač," čte zákazníkům z očí. Jindra se v duchu směje. "Jen tak dál a vítězství mám v kapse!"

Najednou Jindra cítí problém. Přichází velmi milá, sympatická paní a chce poradit s výběrem ovoce. Jindra by jí tak rád nabídl to nejlepší, ale nemůže! Přece si to nezkazí! Ještě pár hodin do zavíračky a ... Zítra si škodolibě užije Jardu. "Ale ta paní je tak milá... Ne, nedá se nic dělat..." vybojuje v sobě svůj špatný pocit a zamračí se ještě víc. Vrhne se ke kbelíku s vodou, naznačujíc, že paní zdržuje, že chtěl vytírat. "Dobrá finta!" chválí se v duchu a po očku sleduje, co se bude dít. Paní odevzdaně bere první jablko, které ji přijde do ruky. "Prosím, zvážit." Jirka nereaguje, paní zaplatí a zaraženě odchází. "Tak to jsem tu ještě nezažila," říká si v duchu. "Chodím do Sklizeno právě proto, že mají úžasné ovoce a sympatické prodavače. Co se děje?"

Jindra se už těší na zavíračku. Už se to blíží. Ještě kolik? Hodina... Jde se podívat za Jardou do skladu. "Tak co? V čem zítra přijdeš? Vezmeš si nějakou vyzývavou minisukýnku?" směje se Jindra. Jarda nakvašeně hodí hlavou a odpoví: "Ještě není konec, tak se nevytahuj." Ví, že blafuje, protože do krámku opravdu skoro nikdo nechodí, zavíračka se blíží a zachránil by ho leda zázrak. A Jindra se do své role tak vžil, že on sám by si k němu nešel ani pro rohlík. Jindra se vítězoslavně vrací na prodejnu. "Tak jo... ještě půl hodiny, to už uteče."

Hodiny odťukávají poslední minuty do konce směny. Už nikdo nechodí, ale Jindra poctivě čeká, až bude přesně 19 hodin. "Teď, hurá, mám to v kapse!" raduje se Jindra a zamyká dveře. Ještě otáčí cedulku s nápisem "OTEVŘENO" a chystá se odejít. "To ne!" pomyslí si. Ke krámku se šourá stará paní. "Má smůlu," pomyslí si. "Už je zavřeno, to snad pochopí." Zase mu zazvoní mobil. Jen koukne na displej, ale hovor nepřijme. Zase babička, dnes už asi popáté. Vtom se ozve ťukání na dveře. Jindra zvedne hlavu od mobilu a pomyslí si: "To snad ne! Ta bába si snad ani nevšimla, že už je zavřeno!" Paní bezbranným pohledem prosí. "Dobře..." pomyslí si Jindra "tak přijde ještě třešnička na dort ... "

Otevře a tváří se extra nepříjemně. Dává to staré paní "sežrat". Chce ji jen rychle odbýt a zase zavřít. Paní je však zaujata svými myšlenkami a začíná prodavači sdělovat své trápení. "Vlastně to nemám ani komu říci... Přišla jsem si vybrat nějaký hezký dopisní papír... Chci napsat svému vnukovi, který studuje v cizině a vůbec se mi neozývá. Už jsem mu poslala snad dvacet dopisů, ale na žádný nepřišla odpověď. Mám o něj velký strach. Už nemám nikoho jiného... Stalo se snad něco, nebo jen vnuka stará bába nezajímá?" nedá se babička zastavit.

Jindra zírá překvapeně na babičku a říká:  "Já také dopisy nepíši. Vlastně ani nevím, jestli se ještě dopisní papíry prodávají. U nás určitě ne, máme jen potraviny." "A jak si o sobě dáváte vědět?" zaskočeně říká babička. Jindra se rozesměje: "No my posíláme smsky nebo e-maily ..." V tu chvíli babičce dojde, že jí vlastně její Honzík před odjezdem ukazoval na počítači, kde si může přečíst zprávy a jak je napsat. Jak to mohla zapomenout? Babičku zahřála naděje... "Ty moderní vynálezy," pomyslela si. Vděčně Jindrovi poděkovala a šourala se zase zpátky k domovu. I když jí Jindra dopisní papír neprodal, pomohl jí daleko víc... Zahřálo ji to u srdce. "Takový na první pohled nepříjemný mladík a jak velkou mi dal naději." Zastavila se a ještě jednou se ohlédla ke dveřím prodejny. Jindra tam ještě stál a nepřítomně se koukal za babičkou. Zamávala mu.

"Ha ha, prohrál jsi..." vpadnul do prodejny Jarda a radostně ta slova opakoval. Jindru vytrhl z jeho myšlenek, ale vlastně v něm nevyvolal žádný špatný pocit, naopak. Jindra si v duchu stále ještě přehrával jeho hovor s babičkou. Těšilo ho, že babičce pomohl a zároveň se zastyděl a vzpomněl si na svou babičku. Celý den jí nevzal telefon... "Co asi potřebovala?" Vzpomněl si, jak se o něj starala, když byl malý, jak se na něj těšila, jak pro něj měla vždycky připravené nějaké překvapení. "Musím jí hned zavolat a říct jí, jak ji mám rád ..." "Prohrál jsi, prohrál jsi..." začal si uvědomovat slova Jardy. Usmál se na Jardu a řekl : "Šaty, nebo minisukni?"

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky