Od ledna do května 2010 bylo v Česku vyhlášeno pátrání po 2 660 dětech, z nich se dál pohřešuje na 300.

Je půl druhé odpoledne, v pražském metru C sedí tak osmiletý kluk a tiskne se na kraj lavice. K němu poposedá šedesátník a hladí ho po hlavě, stehnech a tiše mu vypráví… Vyděšený kluk má slzy na krajíčku a pevně se drží rukama tyče u dveří. Pár cestujících na dvojici zírá, jen cizinec sedící naproti se rozhlíží a hledá očima pomoc.

„Znáš toho pána?“ nakláním se ke klučinovi, který zavrtí hlavou. „Fajn. Řekni, kde máš vystoupit, a jdeme spolu, jo?“ Hned mi chytá ruku a stoupá si za mě do zákrytu. Věty, které jsem užila, nelze psát… Cestující se na mě dívali jako na hysterku, jen cizinec volal: „Thanks!“ Vystoupili jsme na Pankráci, mrňous tvrdil, že už se nebojí, a běžel domů… Fikce? Ne! Dva měsíce mě štve, že jsem „podivína“ nedala sebrat.

Ale kluk měl snad štěstí!

S nikým cizím nechoď! Rodič bojící se o své děti je normální jev. Měly stejný strach naše babičky? Kam nás stupňující obavy v době násilí, laxnosti, silničních pirátů, vlády peněz a korupce dostanou? „Obava o mládě je v přírodě daná. I když v lidské společnosti jako by predátorů přibývalo,“ míní sociolog Petr Freiman.

„Pro současnou dobu je obecně typická ztráta bezpečí, jistot, času na komunikaci, což platí i pro děti. Zvyšuje se kriminalita a na naše mláďata číhá ‚nepřítel‘ z ulice, ale i z internetu! Babičky asi nemusely děti tolik varovat před šílenými řidiči a chatováním s divnými lidmi prostřednictvím počítače, ale netvrdil bych, že se neobávaly o dítko v kočárku, který postavily před cukrárnu.

Jistě hrál roli fakt, zda šlo o vesnici nebo malé město, kde se lidé znali a byli víc všímaví než dnes. Ovšem jedinci mající spadeno na dětičky žili i tehdy. Snad byli jen v případě dopadení víc lynčováni a méně se o nich mluvilo,“ přemítá sociolog.

Stoupající obavy o děti chápe, ale připomíná, že i dnešní padesátník slýchal doma: „S nikým cizím nechoď, od nikoho cizího si nic neber!“

A propos, mnozí psychologové označují únos dítěte za horší stav pro rodiče, než by byla jeho smrt! Krutá pravda.

Kdyby měla Anička čip…

Celorepublikově sledovaný případ devítileté Anny Janatkové z Prahy, která 13. října zmizela za bílého dne cestou ze školy, rozjel debaty o bezpečnosti dětí u nás. I tu o možnosti je čipovat!

Zatímco v roce 2000 vyhlásila policie pátrání po 5 581 dětech, loni se již pohřešovalo 8 559 dětí. Většinu případů se daří vyřešit, ale jsou i ty bolavé, kde fotografie zmizelých leží v databázích pohřešovaných více než 10 let (po 20 letech budou vymazány…).

Mezi nimi je třeba školačka Ivana Košková, která zmizela, když jela na kole k tetě z Příšovic do Svijanského Újezda vzdáleného 3,5 kilometru. Není po ní stopy 13 let! Už 21 let by letos bylo Janu Nejedlému, který si jako devítiletý šel v pražském Podolí hrát za kamarádem a pak se pod ním slehla zem. Mimochodem,

Honzík je symbol zmizelých dětí u nás. Zřejmě byl unesen autem. Pátý rok se hledá Jan Štefuca. Terezu Chrápavou před rokem a půl zřejmě unesla její matka (podle policie jsou největší problém „rodičovské únosy“, kde si bývalí partneři vyřizují účty přes dítě).

Ať má ztráta dítěte jakoukoli příčinu, ve světě nejsme v této situaci sami. Dodnes je například nevyjasněné zmizení čtyřleté Madeleine McCannové, která byla roku 2007 na dovolené s rodiči v portugalském Algarve. O únosu Nataschi Kampuschové netřeba mluvit vůbec… Jak snížit počet rodičů, jimž nezbývá než doufat, že se jejich zmizelý potomek objeví? Jak ochránit děti? Zná někdo jasnější cestu?