Své o tom ví i kniha Žena, její krása a život pohlavní, která vyšla roku 1920: „Slýcháme velmi zhusta, že dítky jsou štěstím rodiny, v mnohých však bývají původcem častých různic, zvláště tehdy, chce-li muž vychovávati děti dle svého a žena též. Vznikají pak hádky, které ničí domácí spokojenost."
Autor tehdejší sexuální osvěty tak apeluje na zamilované páry, aby se manželsky nespojovaly, pokud se vzájemně dobře neznají a nejsou zajedno ve způsobu výchovy svých potomků. „Jenom tehdy mohou býti dítky skutečným štěstím, vládne-li mezi manželi při výchově naprostá shoda a nekácí-li jeden, co druhý těžce zbudoval," stojí v knize.
Autor dále vyvozuje, že lidé, kteří děti vychovávat neumí, by je raději neměli vůbec mít, což zní sice logicky, ale uvedení do praxe asi bylo poněkud složitější. Navíc kniha sama přiznává, že i bezdětnost může být dalším důvodem k nesouladu v manželství. „Bezdětnost ale nemá býti neštěstím manželství. Je-li mezi mužem a ženou skutečná láska a jsou-li si vědomi toho, že manželství pravé musí spočívati spíše na spojení duší, nežli na stycích smyslných, potom bezdětnost nemůže býti příčinou neshody mezi nimi."
Pár by se měl milovat stejně, ať děti přijdou, nebo ne. „Vždyť děti právě tak jako statky pozemské jsou něčím, co můžeme dnes nebo zítra ztratiti. A mělo by rodinné štestí jen kvůli tomu vzíti za své? Rozhodně ne," naráží autor na tehdejší poměrně vysokou dětskou úmrtnost.
