Šéf mě hodil přes palubu. Kvůli sexy mladé asistentce!

Zdroj:

Jsem zkušená harcovnice, je mi bezmála padesát a myslela jsem si, že z míry mě hned tak něco nevyvede. Jenže poslední půlrok mi můj milý šéf dělá ze života peklo.

Už přes deset let pracuju jako šéfova první asistentka. Znám jeho zvyky jako svoje boty. Vím, kdy nutně potřebuje kávičku slabou, kdy silnou, či jaký druh minerálky si dává po obědě.

Vím co říct jeho manželce, když má schůzku, o níž se rozhodně nedá říct, že je pracovní. Stejně jako co nakukat přítelkyni číslo jedna i přítelkyni číslo dvě, když nemá náladu ani na jednu.

Umím držet jazyk za zuby a všechna firemní i soukromá tajemství jsou u mě jako v hrobě. Šéf si mě celá léta hýčkal jako nejspolehlivější osobu ve firmě. Měli jsme téměř spiklenecký vztah, ale nikdy v něm nebylo nic erotického.

Necítíme vzájemnou sexuální přitažlivost, což je jenom dobře, takže práce vždy odsýpala a nikdo na nikoho nežárlil. Někdy jsem si myslela, že jsme skoro kamarádi.

Jenže šéf přijal ještě druhou asistentku. Mladou, nohatou a prsatou blondýnu. Měla jsem ji úkolovat já. Nemám vůbec žádný problém s mladými děvčaty, naopak. Ve firmě je jich několik, chodíme spolu na obědy, jsou to prima holky. Což nemůžu říct o slečně druhé asistentce.

Od první chvíle na mě koukala jako na nepřítele lidstva. Snažila jsem se její nepřátelství prolomit úsměvem, byla jsem vstřícná, všechno jí vysvětlovala v klidu a doufala, že se holka začne chovat stejně. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, ale toto rčení má zřejmě výjimky. Já volala: „Ahoj, bude se nám spolu dobře pracovat, jen když budeš chtít.“ Ale ozývalo se: „Trhni si nohou, babo.“

Asistenka, ale i nová přítelkyně šéfa

Samozřejmě to myslím obrazně, nikdy mi něco takového přímo neřekla, ale z jejího chování to přímo vyzařovalo. Zadané úkoly neplnila. Do práce chodila pozdě a na obědě byla přes hodinu. Na mé domluvy nedala, jen se pitvořila a házela ramenem. Nejsem žádná žalobnice, ale když domluvy nepomohly, zašla jsem za šéfem. Řekl mi, že s ní promluví. A jak to dopadlo?

Šéf si mě zavolal na kobereček. A že prý Viktorce nedávám správná zadání úkolů, jinak by je přece plnila. Že sabotuju její iniciativu. Zeptala jsem se šéfa, zda tím míní lakování nehtů a hodinové líčení před zrcadlem, ale usadil mě slovy, abych situaci nezlehčovala.

Viktorka je mladá a nadějná. Má před sebou zářnou budoucnost, jelikož vystudovala soukromou manažerskou školu. Potřebuje podpořit, což já zjevně nedělám. A že prý neumím pracovat s mladými lidmi! To mě úplně dostalo, protože jsem ve firmě „odchovala“ nejmíň tři mladé sekretářky a dodnes máme dobré vztahy.

Leč Viktorka je zřejmě z jiného těsta – a hlavně, což mě taky mohlo napadnout, nová přítelkyně šéfa! Přistihla jsem je totiž, jak se ráno líbají na parkovišti. A byla jsem též načapána, jak na ně nevěřícně zírám. Můj nadřízený si až dosud na pracovišti s nikým nic nezačínal, respektoval pravidlo Co je v domě, není pro mě.

No a od té doby mám ze života peklo! Šéf mě zavaluje úkoly, které nestíhám plnit. Peskuje mě před Viktorkou, která z toho má druhé Vánoce. Úplně se změnil (nebo spíš zblbnul). Chce se mě evidentně zbavit, nejspíš proto, že tajemství jeho vztahu s ní mělo zůstat utajeno i přede mnou.

Jenže já to vím, a tak jsem nepohodlná. Cuká mi z toho oko, bolí mě žaludek a někdy před odchodem do práce i zvracím. Manžel mi radí, abych si našla novou práci, jinak že skončím na psychiatrii. To mám vyklidit pole bez boje?

Lucie

Zakopat se, nebo opustit bojiště?

Odpovídá PhDr. Petr Šmolka, psycholog, psycholog

  • Občas nám i vlastní manžel či manželka můžou dávat užitečné rady. Chápu ale Lucii, že nechce vyklízet pole bez boje. Otázka však zní, zda má vůbec šanci uspět. Nemá cenu pouštět se do předem prohraných bitev. Někdy je moudřejší bojiště včas opustit, jindy stačí jen zalézt do pomyslných zákopů a vyčkat, až se ostatní pobijí sami.
  • Vždy je obtížné porozumět příběhu tam, kde známe jen jednu verzi. V této je na jedné straně padouch v podání mladé, nohaté a prsaté blondýny a stárnoucí pošetilý trouba, který holt přestal myslet hlavou, a na druhé Lucie v nevděčné roli zavrženého otloukána. Pro úplnost bych si dovolil přidat ještě jednu verzi, protože ve hře může být i něco dalšího. Prostá žárlivost. Ať je to, jak je, Lucie ztratila s Viktorčiným příchodem pozici „první dámy“; žárlit lze přece i neeroticky.
  • Nepochybně však má Lucie pravdu v tom, že pouze šéf „sebevrah“ si udělá z milenky svou asistentku! Příliš ho neomlouvá ani fakt, že jsou chvíle, kdy řada chlapů „zblbne“. Milenka v práci může často vyhovovat přirozené mužské lenosti: jedno manželství doma, druhé na pracovišti – není třeba se věnovat náročné logistice.
  • Podobné scénáře však mívají jepičí život. Stačí drobná chyba v konspiraci a legální manželka vše „srovná“. Nebo se pracovní partnerka už nemíní smířit s rolí šéfovy „osvěžovačky“ a začne se domáhat svých „práv“.
  • Pokud by se tedy Lucii podařilo turbulence přečkat, mohla by přijít její chvíle pro velký návrat. Rozhodně by se nyní neměla pouštět s Viktorkou do otevřených střetů. Užitečná pro ni může být jakási „vnitřní emigrace“: v zaměstnání se věnovat pouze plnění pracovních úkolů a spokojenost čerpat z jiných zdrojů.
  • Jestliže by se jí však mělo i nadále dělat každé ráno zle z pomyšlení, co ji zase čeká, pak by asi měla začít hledat jiné místo.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky