V galerii se dozvíte, jak případně sepsat závěť.

Ačkoli dnes jedno za druhým padají nejrůznější společenská nebo sexuální tabu, myšlenky na smrt jako bychom podvědomě vytlačovali na okraj. Čím to podle vás je?

Přemýšlet a mluvit otevřeně o smrti vždycky těžké bylo a těžké to vždy bude. Částečně se na tom podílí skutečnost, že jsme si odvykli tomu, že někdo v naší přítomnosti umírá. V posledních desetiletích naši blízcí umírají převážně v nemocnici nebo jiné instituci a my se tak trochu tváříme, že smrt do našeho života nepatří. Pak býváme zaskočeni, šokováni, nepočítáme s tím, že jsme všichni smrtelní a umírání se nás také jednou bude týkat.

Bylo to tak vždy?

Rozhodně ne, dříve bylo normální, že stařenka se stařečkem dožili ve své chalupě a při umírání jim posloužila rodina. Nebylo to žádné tabu a lidé věděli, jak se v takové situaci chovat a co umírající od svého okolí potřebuje. I rituály okolo pohřbů byly zažité, lidem bylo jasné, jak se v tu chvíli zachovat. Dnes se takto o své nejbližší postará jen malá část z nás. V situaci, kdy se nás smrt náhle dotýká, si nejsme jisti, jak máme reagovat, o čem s umírajícím mluvit, jak rodinu, která se stará o svého nejbližšího před smrtí, podpořit.

Je možné v umírání najít i cosi, co náš život obohatí?

Zcela určitě. I poslední dny a týdny života jsou časem, který má velkou cenu a důležitost. Ačkoli síly těm lidem ubývají a potřebují od svého okolí pomoci víc a víc, rozhodně tím neztrácejí lidskou důstojnost. Naopak je to velká příležitost, aby umírající mohl svoje zkušenosti, ke kterým za celý život došel, předat nejbližším a v klidu završit vztahy s okolím, důstojně se rozloučit s blízkými a přáteli. V mých očích pacient tím, že je ležící, a třeba je i inkontinentní, rozhodně nepřichází o svou důstojnost. Pořád to jsou lidé s bohatým životním příběhem, kteří nám mají co předávat, a byla by škoda to promarnit.

Může nám péče o umírající pomoci lépe se vypořádat s vlastní smrtelností?

Ti, kdo se rozhodnou o své blízké pečovat až do jejich odchodu, mají často strach, jak to zvládnou, jestli to psychicky i fyzicky vydrží, ale většina z nich nám potom říká, že je to obohatilo, protože poznali, že poslední chvíle mohou být jistým způsobem slavnostní a paradoxně i krásné. Většinou jde o pokojné a klidné okamžiky a pro nejbližší je nesmírně důležité, že mohli být při tom a udělat vše, co bylo v jejich silách. My jako mobilní hospic se proto snažíme rodiny v tomto úsilí podpořit, poskytnout jim oporu, ujistit je, že když se bude dít něco mimořádného, tak za nimi zdravotník přijede, nastaví medikaci nebo je naučí některé ošetřovatelské postupy. Velká část naší práce spočívá v tom, že ubezpečujeme rodinu, že to, jak se stará, je záslužné, protože v nemocnici by o jejich blízké nebylo pečováno lépe. Ve fázi, kdy onemocnění je natolik pokročilé, že neexistuje žádná kurativní léčba, která by nemocného byla schopna vyléčit, tak nemocniční zařízení nemají co nabídnout.

Nakolik dokážete vycítit, co se odehrává v mysli člověka v okamžicích těsně před smrtí?

Víme o tom hodně málo. My, kteří jsme tou zkušeností sami neprošli, můžeme jen tušit, hlavně podle toho, co je umírající schopen nebo ochoten nám sdělit. Myslím si, že jde o zkušenost velice individuální, u každého je to jinak, ale jistá forma rekapitulace zážitků a ohlížení se za životem je zde bezesporu přítomna. Jsme svědky toho, že nemocný mluví s osobami, které už jsou třeba po smrti, ale byly pro něj důležité, hodně pro něj znamenaly třeba v dětství. Mám nedávnou zkušenost s umírajícím, jenž už měl pohled upřený do prostoru, nicméně bylo zřejmé, že tam něco vidí, a když se ho jeho dcera zeptala, co vidí, tatínek jí řekl, že vidí hory. A ona se ptala, jestli jsou to Dolomity, kam jezdívali s rodinou, ale on odpověděl: „Ne, to jsou úplně jiné hory, úplně nádherné. Na to ty jsi ještě moc mladá, na to máš čas.“