Zuzana: Měli jsme vysněnou svatbu jen se svědky, reakce rodiny nás šokovala

Výročí
Výročí

Svatba je primárně o dvou lidech, ale svým způsobem ji prožívá každý pozvaný host, svědek i oddávající. Malé obřady na radnici se ale těší čím dál větší oblibě. Rizika jsou bohužel velká.

Před oltářem si slibujete věrnost do konce života. Nahlédněte do galerie a zjistěte, jak jste na tom s výročím.

Sami sobě

Stáli jsme vedle sebe v obřadní síni. Já na sobě měla krajkové šaty, on elegantní oblek. V ruce jsem třímala květinu ze sušené levandule. Před námi z desek četl oddávají, po straně stála matrikářka a na záda nám dýchali dva svědci. Na životní otázku, bere-li si mě za manželku, si nechal o něco více času než se sluší, ale zřejmě to patřilo k jeho klasickým šprýmům. To já jsem odpověděla hned. Vyměnili jsme si prstýnky, zamilovaný pohled, polibek a přijali nemístnou gratulaci o kouli na noze. Těch pár minut před oltářem tisíckrát předčilo moje nejtajnější představy o svatbě. Bylo to perfektní.

Dotčené dušičky

Moje matka pracuje na úřadě, a tak má přístup do evidence obyvatel. Změnu příjmení zjistila pár dnů po obřadu a hned žhavila telefonní dráty směrem k tchyni. Mysleli jsme, že nám budou životní štěstí přát, ale opak byl pravdou. Široké příbuzenstvo na nás seslalo nejhorší výčitky a připomínky o zradě rodiny, o neúctě, nepochopení a životě v uzavřené bublině na druhém konci republiky. I když nebyli naši přátelé tak moc dotčení, i od nich jsme pocítili kapku jízlivosti.

Podpásovky

Po líbánkách jsme měli v plánu navštívit rodnou hroudu, a tak jsme obvolali rodiče a známé, že se přiblížíme k domovu, mají-li na nás čas. Měli. A tak jsme se sbalili, strávili šest děsivých hodin na dálnici a nakonec marně brali za kliku u vchodových dveří. Moje matka odjela narychlo na last-minute zájezd do Řecka, tchyně si vzala směny v nemocnici navíc, tchán vyrazil na soustředění s kuželkářským klubem. Bylo to směšné. Kufr jsme dovláčeli zpátky do auta a zaplatili si hotel. Ještě tu byli naši přátelé, kteří nás na holičkách dozajista nenechají. I tady jsme se ale spálili. Všichni byli do jednoho srocení v jediné hospodě, co měla ve městě úroveň. Neschovávali se před námi, ale pořádali dvojitou oslavu - rozlučku se svobodou a narození malého Bivoje. Přišli jsme tam, bez dárků, bez pozornosti a s vtíravým pocitem opovržení.

Jiné ražení

Měli jsme na talíři, že jsme je nepřijali do rodiny, nepočítali jsme s nimi a vytěsnili je ze svých životů. I když se nic takového nestalo a my si malou svatbu udělali zkrátka jen podle sebe, nenechali si to vymluvit. Je to už téměř rok a nálada je na bodu mrazu. Nevoláme si, nepořádáme akce ani rodinné sedánky, neinformují nás o dění "doma", dokonce se neobtěžovali informovat nás, že můj bratr se stal otcem a tchán je po infarktu. I my ale máme esa v rukávu. Stáli jsme o to, aby celý den připomínkovali každou hádku v našem vztahu, aby nás zavalili stupidními gratulacemi, aby se pošklebovali nad obědovým menu, hledali hnidy, opili se do němoty a druhý půlrok nám předhazovali, co mohlo být jinak? Za těch pár tisíc, které by zacelily ránu po veškerém servisu pro hosty, nám to zkrátka nestálo. Jako mávnutím proutku jsme ztratili drtivou většinu rodiny i spřízněných duší. Je takový hřích uzmout si pár chvilek štěstí jenom pro sebe a nemít za každou cenu potřebu sdílení?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky