Kristýna: Moje sestra a manželův bratr se vzali a ještě ke všemu s námi bydlí

"Chybí mi prostor!"
"Chybí mi prostor!"

Bydlení s rodiči s sebou nese spoustu výhod i starostí. Na jedné straně stojí pohodlí a permanentní pomoc, na druhé straně částečná ztráta soukromí. Upřímný rozhovor je klíčem ke spokojenému soužití.

Otázka bydlení je stejně důležitá jako peníze, kariéra nebo výchova dětí. Co dělat, když vás rozežírá nespokojenost, ale chcete udržet vztah? Inspirujte se v galerii!

Stísněný prostor

Vyrůstala jsem v rodině plné lásky. Rodiče nám plnili, co nám na očích viděli. Jen jeden černý puntík by si moje dětství zasloužilo. Malý byt v nájmu nám nedovoloval změnu dispozice a zajištění soukromí pro každého člena rodiny. Musela jsem tak sdílet pokoj se sestrou. Jako malé jsme si po večerech vyprávěly zážitky ze školy a strašidelné příběhy, ale s přibývajícími roky se společný pokoj proměnil v peklo. Nemohla jsem si pozvat kamarádky ani chlapeckou návštěvu. Kamila měla pořád oči jako na stopkách a sledovala každý můj krok. Dočasné útočiště pro mě představovala vysokoškolská kolej. Právě při studiu bohemistiky jsem potkala svou životní lásku a pár měsíců po státnicích už jsme plánovali svatbu.

Velká rodina

Nastěhovali jsme se k Vítkovým rodičům a nastavili pravidla tak, abychom měli dostatek soukromí. Žádné přepadovky ani neplánované návštěvy nebyly povolené. Mile mě překvapilo, že si to jeho i moji rodiče vzali k srdci a bez problémů respektovali. Jednou týdně jsme se všichni scházeli a užili si uvolněné odpoledne s rodinou. Kamila nejezdila pravidelně, stejně tak Vítkův bratr. Jejich přítomnost ale vždy rozvířila klidné vody rodinné pohody. Po dvou letech dobírání, kdy konečně stane jeden nebo druhý před oltářem, přišla radostná novina. Budou se brát. Oni dva. Budeme jedna velká rodina.

Zpátky do minulosti

Nemohla jsem té novince uvěřit a dokola jí gratulovala. Ani jsem neměla tušení, že jsou spolu. Nadšeně jsem se sestrou plánovala její svatební den. Vybíraly jsme šaty a květinovou výzdobu, ochutnávaly jsme lahůdky na odpolední hostinu a ladily i ty nejmenší detaily jako barvu stužek nebo písmo na svatebním oznámení. Po mnoha měsících "odloučení" jsem si zase připadala jako malá holka, když jsme po nocích pročítaly s baterkou v ruce časopisy pro puberťačky a věšely po pokoji plakáty.

Hlava na hlavě

Čas utíkal jako voda, svatba se povedla a čerství novomanželé si zařizovali byt ve vedlejších dveřích. V prvorepublikové vilce bylo místa dost. Nebyl důvod utrácet za bydlení v satelitní části města nebo rekonstruovat starší dům.

Moje smířlivá a nekonfliktní povaha vzala nohy na ramena. Najednou bylo všude zase plno lidí, naráželi jsme na sebe na každém kroku. Každý důrazný rozhovor, hádka nebo záchvěvy vášně jsme sdíleli s ostatními členy rodiny. Bylo to k nevydržení. S trochou snahy bych si snad dokázala uhájit vlastní prostor, který by byl jen můj, ale společné bydlení nabíralo mnohem strašidelnější rozměr. Problémy, dlouhodobé i dočasné, byly rázem předmětem rodinných diskuzí a osobní peripetie jsme měli téměř denně na talíři. Všichni věděli, že jsem se zdržela v práci, že mi pošťačka přivezla balík a dopis se zeleným pruhem, že jsem vyhodila odpadky do špatné popelnice, že jsem měla nekonečný hovor s mámou a podle účtenky v koši jsem si nakoupila zásobu těhotenských testů. Najednou nemám prostor pro malá a neškodná tajemství.

Nechci se stěhovat, nechci ublížit Vítkovi, jeho rodičům ani Kamile. Jen špetku pochopení, prosím!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky