Inna: Adoptovali jsme chlapce, moje vesnická rodina to nepobrala a odsoudila nás

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Adopce je velký krok, který si zaslouží spoustu času a rozmýšlení. Škoda, že tolik lidí hledí na děti z dětských domovů skrz prsty. Jako by si svůj osud předepsaly samy.

Každé dítě má svá světlá a temná období. Sledujte jemné signály a odhalte problém hned na začátku. Tipy v galerii!

Řešení v nedohlednu

Před šesti lety jsem se dostala do nepříjemné životní smyčky. Na jedné straně mi tikaly biologické hodiny a lékaři přicházeli s jedním negativním výsledkem našeho snažení o početí za druhým, na straně opačné stály naše rodiny a terorizovaly nás, kdy konečně si pořídíme dítě. Nechtěla jsem jim říct, kde je zakopaný pes, že za tím stojí moje zdravotní problémy, a tak jsem mlžila a provaz kolem mého krku se rychle utahoval. Dlouho jsem si nedokázala přiznat, že se možná nestanu matkou a budu jednou z těch, co kvůli kariéře otálela příliš dlouho. Moje chmury vyřešil Láďa velice rychle - podal žádost o adopci a rozjel kolotoč psychologických testů, setkání a lustrování. V mžiku jsem zapomněla na starosti s početím a upnula se na možnost, že dostaneme nechtěné dítě a vytvoříme mu náhradní domov plný lásky.

Je náš!

Po roce ponižujících slyšení jsme konečně došli do cíle. Odcházeli jsme z dětského domova a mezi námi skotačil dvouletý chlapec. Nebyl ani jednomu z nás podobný a jeho biologický potenciál nebyl z nejlepších, ale co na tom. Láska si nevybírá. S naší péčí z něj vychováme nám podobného. Je to logické, těžko by se v domově ocitlo dítě, které pochází z dobrých poměrů a jeho narození neprovází hysterie a nenávist. První týdny jsme si užívali vzájemné blízkosti a poznávali se. Z Kristánka jsme byli unešení. Byl zvídavý, roztomilý, usměvavý, poslušný. A tak jsme sbalili kufry a odjeli na týden do rodné hroudy, abychom svým rodičům a blízkému příbuzenstvu představili nového člena naší smečky. Nikdo o našem "adopčním projektu" neměl ani potuchy.

Tady je, tvoje vnouče!

Jen co jsme vystoupili z auta, místo pozdravu nás čekala ledová sprcha: "To už zase hlídáte caparta těm sousedům? Říkám ti znova, že bych ráda vlastní vnouče!" Na pár vteřin jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla, abych mohla matce bez urážek a křiku odpovědět: "Ale tohle je náš vlastní drobek. Kristiánek se nám připletl, v dobrém, do života. A teď se vám jedeme představit!" Na dvorku už v tu dobu byla celá rodina a dvě vesnické drbny k tomu. Všichni do jednoho na nás zírali s otevřenými ústy. Adopce je pro český venkov stále nepochopitelné scifi.

Zbav se ho!

Postupně jsem všechny seznámila a po očku pozorovala, jak se kdo chová. Kristián předčil moje očekávání, byl milý a spontánní. Člověk ho musel prostě milovat! Naši příbuzní na tom byli o poznání hůř. Sjížděli ho od hlavy až k patě a pořád si mezi sebou něco šeptali. Večer si mě matka vzala stranou a začala svou klasickou šarádu: "Hned to stopni. Volala jsem Líbě na matriku, ať ho proklepne. Jeho táta chlastal a dokonce seděl za nějaký okrádačky. A ta ženská taky nebude terno, když s takovým darmošlapem byla. Jak říkám, vycouvejte z toho. Co z něj asi vyroste, když vzešel z takovýho póvlu? Vždycky mi ta tvoje spasitelská povaha byla na obtíž, ale teď už to snad přeháníš. Jestli mi to ještě někdy vleze do baráku, nemám dceru!" Její slova mě bodala přímo do srdce a nevěřila jsem, že něco takového vůbec říká. "Nemusíš čekat na druhou návštěvu. Vnucovat se nebudeme. Jen doufám, že svoje slovo dodržíš a přijmeš, že od teď opravdu nemáš dceru!" Otočila jsem se, do očí se mi nahrnuly slzy, ale nedala jsem to na sobě znát. Vybrečela jsem se Láďovi na rameni.

Mám vlastní rodinu!

Brzy nad ránem jsme se sbalili a odjeli. Viděla jsem, jak se hýbe záclona v předsíni a rozpoznala jsem matčinu siluetu. Chtěla bych se vrátit a promluvit s ní, ale na mou rodinu nikdo špínu házet nebude. Zbytek dne jsme strávili v zoologické zahradě a začali tak parádní jízdu životem!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky