Babička bydlela v Praze v malém bytě kousek od nás, a když jsem byla malá, vodila mě ráno do školy a odpoledne domů, protože rodiče byli pořád zaměstnaní. Vlastně jsem s ní byla častěji než s našimi.
Na místě jsem se s tetou pořádně pohádala, že na rodiče nasazuje, a hned jsem za nimi vyrazila do Prahy. Napřed se vykrucovali, ale z jejich reakce jsem pochopila, že teta nelhala.
Jak to mohli udělat? Babička mi sice kladla na srdce, že mám odpouštět, jenže její laskavé srdce selhalo v pitomé vaně kvůli sobectví mých rodičů. To se přece odpustit nedá!
Erika
Udělejte babičce poslední radost!
Odpovídá PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog, Poradna pro rodinu
- Eričiny pocity chápu, přesto je však nemůžu jednoznačně sdílet. Nechci ani hájit rodiče, ani zpochybňovat babiččiny zásluhy. Erika ji ovšem znala jen v jedné roli, té úžasné babičkovské, ale třeba její vztahy s rodinou nebyly tak idylické. Soužití tří generací je navíc vždy značně náročné. Vlastně nevíme, proč rodiče odmítli babičce poskytnout azyl. Nemohli přece vědět, co se stane! Předpokládám, že do poslední chvíle věřili, že se najde nějaké jiné - dobré - řešení. Třeba si to pak také vyčítali, a právě proto se dnes uchylují ke zdánlivě objektivním důvodům.
- Určitě rodičům nelze upřít, že se po babiččině smrti snažili o Eriku postarat. Nakonec respektovali i tu její veterinu, byť si pro ni nejspíš představovali jiný obor. Co ale muselo být za zlobu v tetě Alžbětě, že Erice vstoupila do života „okovanou botou“?! Asi musela mít hodně těžký život, když potřebovala své příbuzné tolik pošpinit; navíc informací v dané chvíli už zcela zbytečnou! Alžbětu v příběhu vidím jako jediného aktéra, který dosáhl „svého“.
- Erika vypráví, jak ji babička učila mj. i umění odpouštět. Možná by bylo na čase dokázat jí i sobě, že byla dobrou žačkou. Zapomenout asi opravdu nelze, odpustit snad ano. Zkuste si proto, milá Eriko, představit, co by vám teď poradila babička. Stejně se na vás odněkud dívá. Tak jí ještě jednou udělejte radost!