Lucie: Naše dítě je pro manžela parazit. Týden po porodu nepřekročil práh bytu

Stres po porodu
Stres po porodu

Příchod dítěte otřese celým vztahem od základů. Každý se s novou situací pere po svém a neexistuje měřítko, které by určovalo, co je v normě a co už za čárou.

Nedělejte závěry a neškatulkujte, máte-li ale skutečné podezření, nahlédněte do galerie a přesvědčte se, s kým vlastně žijete!

Dítě jako součást plánu

Chodili jsme spolu, pořídili si byt a psa, vzali jsme se. I když u mě nebylo dítě na pořadu dne a biologické hodiny nebušily na poplach, otázkou na přírůstek nás terorizovali ze všech stran. Ve chvíli, kdy si Luděk začal mnout nervózně dlaně a nenápadně sondovat, není-li už opravdu ten pravý čas, měla jsem nůž na krku. Bylo mi třicet a dítě představovalo jediný možný posun. „Tak jo, jdeme do toho!“

Pekelná realita

Noc co noc jsme se snažili a doufali, že by to konečně mohlo vyjít. Luděk nadšeně sledoval všechny změny a těšil se jako malé děcko. Svým chováním mě utvrzoval v přesvědčení, že bude skvělým otcem. Hravým, natěšeným a pozorným. Výsledek těhotenského testu jsem mu nechtěla sdělit jen tak mezi řečí, a tak jsem si napsala na břicho „2 v 1“ a šla jsem si lehnout. Jen co ulehnul, rozehrál divadlo a vysvlékl mě. Potutelně jsem se usmívala a čekala na reakci. Klečel na posteli, zíral mi na břicho, tváře se mu klepaly a nebyl schopný slova. Rukama se nenápadně ke mně přibližoval, ale nedokázal se mě dotknout. Po chvíli zmatení se zvedl a ustlal si na gauči. Po jeho trapném výstupu jsem celou noc nezamhouřila oka.

Nutnost podělit se

„Co máš za problém? Nejsem jedovatá, čekáme dítě. To jsme přece chtěli!“ Koukal na mě a mlčel. Bylo vidět, že spřádá věty, ale na žádnou mou připomínku neodpověděl. Bylo to nejpekelnější období v mém životě. Chodila jsem na pravidelné kontroly, viděla, jak malá roste a on se odmítal toho účastnit. Kulatila jsem se, pomalu nakupovala výbavičku a těhotenské šaty, ale Luděk byl čím dál uzavřenější do sebe. Všechny moje projevy vášně sabotoval. Stejně tak pozorování pohybů nebo prohlížení fotek z ultrazvuku. Měsíc před porodem, kdy mi začal docházet dech a byla jsem stále častěji závislá na jeho pomoci, mi došla trpělivost. A konečně jsem ho rozmluvila. „Příčí se mi ten pocit, že v tobě roste parazit, že to tělo už není jenom moje! Je to možná sobecký, ale já to prostě nezvládnu. Nechci se tě dotýkat a být s ní ve spojení. Až vyleze, snad to bude lepší!“

Jeden porod, dvě děti

Parazit? Tak nazývá naše dítě? To, které tak moc chtěl? Nedokázala jsem si srovnat myšlenky a utvořit názor, je-li to pokrytec, sobec nebo prachsprostý hňup. Jedním jsem si ale byla jistá. Na jeho pomoc se nemohu spolehnout. A moje domněnky byly správné. Jen co jsem porodila, sestra vyběhla na chodbu, aby se pyšný tatínek přišel podívat na malý zázrak. Na židli před sálem byla jen kytice, Luděk nikde. První týden jsme měly dámskou jízdu, než se odvážil překročit práh bytu. Nehraje si s ní, nesměje se, nepřebaluje, nekoupe, neuspává. Jen tu je. Jak dlouho bude žít v bludu, že to stačí?

SLOVO ODBORNÍKA:

Paní Lucie popisuje, jak moc těžké bylo pro manžela říci, že nezvládl fyzický kontakt, když má v břiše dítě. Proč ale tak dlouho trvalo se jí svěřit? Protože se obával pravděpodobně reakce, která nastala. Pokud by neměl z Lucie strach, asi by se jí otevřel mnohem dřív. Vše je řešitelné – pokud si lidé naslouchají. Paní Lucie vlastně vyčetla manželovi, že cítí to, co cítí a že to, co cítí, je pro ni nepřijatelné. Natolik se oddálil Lucii, že neví, jak se k ní přiblížit. Získat vztah k dceři musí být pro něj také náročné. Jediné doporučení je komunikovat spolu a naslouchat si a nevyčítat si to, co si kdo myslí a cítí. To není o lásce, ale o sobeckosti.

Mgr. Anna Lukešová, psycholožka, autorka projektu MAMApsychologie (www.MAMApsychologie.cz, YT MAMApsychologie)

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky