Proč nemůžete vystát kolegyni, kterou vám teprve dnes posadili do kanceláře? A proč se vám nelíbí to děvče, se kterým přišel váš syn na oslavu? Vždyť ji vidíte poprvé, tak co se děje?

Je to podobné asi jako s některými jídly. Každý z nás by určitě vyjmenoval pokrmy, které nemůže ani cítit. Dokonce bez toho, aby je ochutnal. Podobně je to i s lidmi. Některé osoby prostě „nemusíme“. Samozřejmě, něco jiného je, když za „milou“ kolegyni stále něco doděláváte, nebo když vám nová přítelkyně vašeho synka zlije nový ubrus červeným vínem. O tento druh „opodstatněné“ nesnášenlivosti tady ale nejde. Řeč je o nesnášenlivosti bezdůvodné. Takové, při které vám naskáče kopřivka, nebo rovnou budete chtít utrhnout hlavu někomu, koho ani pořádně neznáte.

Kořeny bývají v dětství

„Do naší dámské party přivedla před několika měsíci kamarádka ´novou duši´ – Hanku. Asi o týden později jsme všechny vyrazily na výlet do Krkonoš. Hana byla normální ženská a myslím, že ostatním docela i ´sedla´. Jen mně se strašně protivilo její rozmazlené a dětinské chování. Celý týden jsem nebyla schopná se s ní normálně bavit a vždycky, když mi přišla do cesty, jsem cítila, jak mi stoupá tlak. Došlo to tak daleko, že jsem si v jednu chvíli představovala, jak ji zasypává lavina. Pobavilo mě to… Hrůza! Začala jsem přemýšlet, co mi vlastně tak strašně vadí na Hančině vzhledu. Byla to růžovolící tvářička s dolíčky a čepice s obrovskou bambulí. A co mě štvalo na jejím chování? Pisklavý smích, neustálé poskakování sem a tam a výrazy hodné školačky. No, někomu možná připadala milá, ale mě doslova dráždila,“ píše naše čtenářka Alice z Mostecka.

Tak kde bylo „jádro pudla“? Jak jinak než v dětství. Je všeobecně známo, že většina předsudků, fobií a nenávistí má své kořeny v dětství.
„Vzpomněla jsem si, že když mi bylo asi šest let, vzala mě mamča na hřiště. Náhodou tam potkala kolegyni z práce s dcerou v mém věku. Holčička byla veselá, bez ustání poskakovala a pištěla. Mojí mámě připadala rozkošná. Hladila ji po té pletené čepici s obrovitou bambulí a nutila mě si s ní hrát. ‚Alice, podívej se na Evičku, jak je hodná. To jenom ty jsi taková neposlušná holka!’ hustila do mě máma. Hm, zdá se, že hádanka je rozluštěná. Jako dítě jsem na Evičku žárlila a měla jsem strach, že ji má mamka raději než mě. Takže hádejte, komu se Hanka z hor tak nápadně podobala…“

„Haló“ efekt

I když už jste nad někým vynesli ortel nálepkou „ta protivná osoba“, nic není ztracené. Stává se, že se první dojem časem oslabí a vy tak můžete na daného člověka změnit názor.

Vůči prvnímu dojmu nejste bezbranní. Pokud si dáte trochu té námahy a zapřemýšlíte, co je na tom druhém tak nesnesitelné a proč ho nemůžete vystát, pak můžete dát vašemu druhému setkání šanci.

Jiná věc je případ, kterému se odborně říká „haló efekt“. Je to situace, kdy vám jedna výrazná vlastnost brání v pozorování ostatních. Člověka odvrhnete třeba jen kvůli tomu, že je na váš vkus příliš hlasitý. Už nemáte zájem poznávat ho lépe, přitom v ostatních ohledech může být fajn. V tomto případě je dost složité povznést se nad jeho výraznou vlastnost, která vám jde na nervy, a začít k němu hledat cestu. Obvykle se o to vůbec nepokoušíte a daná osoba pro vás navždy zůstane „ta uječená ženská z třetího patra“.

Nesnášíme to, co chceme

Paní Stáňa z Dobříše nám napsala: „Kamarádku Helenu na firemním večírku rozladila spontánní kolegyně, která se podívala na dno sklenky o trochu víc, než se na dámu sluší a patří. Předvedla prý pak divoký tanec u židle a nakonec se v rohu nechutně líbala s nějakým kolegou. Kamarádka o tom pohoršeně vyprávěla ještě celý měsíc; pořád kroutila hlavou, že to nechápe a že je ta její kolegyně jenom nestydatá mrcha. Nedávno jsem Helenu vytáhla na dámskou jízdu. A co se nestalo? Helča toho vypila víc, než by bylo zdrávo. Tančila jako pravá barová tanečnice a svému neznámému společníkovi věnovala nad ránem několik vřelých polibků. Druhý den se smála od ucha k uchu a utrousila cosi v tom smyslu, že ´tohle´ chtěla vždy zažít…“

Není to legrační paradox? Vždyť Helena tu svou kolegyni osočovala kvůli něčemu, po čem sama toužila. Neunesla její odvázanost a spontánnost, protože sama toužila taková být.

Chová se jak puberťačka!

Milé dámy, možná se už i vám stalo, že jste lehce rozladěné přepnuly televizní program, protože jste se nedokázaly dívat třeba na zpěvačku Madonnu. Možná jste utrousily něco v tom smyslu, že „ta už ve svém věku neví, co by“. Ruku na srdce - neskrývalo se za tou vaší štiplavou poznámkou trochu závisti? Nechtěly byste i vy být v padesáti tak pružné a mít postavu skoro jako mladá holka? A nemusí jít o příklad ze zahraničí, stačí naše Helena Vondráčková…

Pod vlivem nenávisti

Nenávist může být různá. Někdy vám na druhém vadí něco tak silně, že byste ho nejraději vystřelili na Měsíc. Přitom je to hloupost; v podstatě může jít o docela milého člověka.

Jindy vám na druhém překáží přesně to, co nesnášíte sami na sobě. Zdravotně postižení lidé například často selhávají v komunikaci mezi sebou. Stále totiž mají před očima svou vlastní bolest, svůj vlastní hendikep, se kterým nejsou srovnaní. Často nenávist pramení i z obyčejné závisti. Když sami sobě přiznáte, že Karla povýšili zaslouženě, nebo že Jarmila má štíhlejší nohy, je to možná první krok k tomu, aby se vám začalo lépe dýchat.

Jak vznikají antipatie

Psycholožka Zuzana Slezáková k tomu podotýká: „Mohlo by se zdát naprosto nepochopitelné, že jeden může druhého nesnášet už jen po minutě prvního setkání. Ještě předtím, než člověk řekne pár slov, nebo se projeví jinak, odepíšeme ho a už nemá šanci. Ovšem tak nepochopitelné to zase není - jsou tu určité logické souvislosti. Kromě verbální komunikace existuje i ta neverbální. Zjednodušeně řečeno, vnímáme, jak lidé stojí, chodí, gestikulují, udržují oční kontakt a podobně. Čili člověk, aniž by otevřel ústa, šíří kolem sebe informace o tom, jaký je. A my ho ohodnotíme jako milého nebo nepříjemného. Hodnocení je závislé na našich prožitých zkušenostech s jinými lidmi, kteří se chovali podobně, takže si nesympatického člověka automaticky zařadíme do „nesympatické skupiny“.