Při zprávách, jako je tato, nás často zamrazí. První, co většinu lidí u obrazovek nebo u rádia napadne, jsou myšlenky: „No jo, určitě zase jel opilý nebo zfetovaný na diskotéku. Dneska dostane řidičák každý gauner!“

Jenže není všechno černobílé. Stejně by zněla zpráva o nehodě, kterou zavinil 20letý Jakub M. (jeho skutečné jméno jsme s ohledem na pozůstalé a šetření případu pozměnili).

Z příběhu je patrné, že se do podobné situace dostane kdokoli, ani neví jak. „Dodržoval jsem vždycky předpisy a myslel si, že se mi to nemůže nikdy stát. Jak jsem se mýlil!“ říká.

Sám se ještě z nehody zotavuje, navíc pravděpodobně nastoupí do vězení a čeká, až ho povolají. Dostal roční nepodmíněný trest: zákon v tomto případě bere v neprospěch následek nehody, tedy úmrtí více osob.

Jeho život se změnil před rokem a čtvrt, kdy jeden květnový večer jel se dvěma kamarády starším fiatem do kina. Na silnici mimo obec se při vyhýbání výmolu vůz smekl a možná nečekanou reakcí řidiče nešťastně čelně narazil do sloupu na straně spolujezdce.

Řidič jel podle šetření rychlostí 85 km/hod. Povolený rychlostní limit mimo obec neporušil, alkohol v jeho krvi zjištěn nebyl.

Všichni byli připoutáni, technický stav vozidla vyhovující. Vozovka ovšem nebyla v nejlepším stavu a proti Jakubovi hovoří fakt, že tehdy nepřizpůsobil jízdu jejímu stavu. Vzhledem k tomu, jak české silnice vypadají, někdy stačí trocha smůly.

Jakub si na průběh nehody nepamatuje, na události před tím si kvůli zranění také nemůže vzpomenout. Několik týdnů ležel v kómatu a bojoval o život. Pak byl pod vlivem silných léků a postupně se od rodiny dozvěděl, že došlo k havárii. Její následky se ale nesměl dozvědět.

Informaci, že seděl za volantem smrtícího auta, se na doporučení lékařů dozvěděl později. „Byl to šok!“ líčí i teď chvějícím se hlasem. „Z minuty na minuty se vše změnilo. Zachvátila mě směs emocí: nevěříte, nechápete, nerozumíte tomu.

Nevíte, jestli se vám to nezdá. Chtěl jsem brečet, ale pod vlivem antidepresiv to nešlo. Řval jsem tedy uvnitř. Byl jsem na nemocničním pokoji s cizími lidmi a prožíval hrůzu a beznaděj.“

Úděl až do konce života?

Od nehody už uplynula delší doba, ale Jakub se neustále trápí. Není den, kdy by si na neštěstí nevzpomněl. Nejhorší to prý bývá večer. A nadále se pochopitelně trápí i rodiče obětí.

Těžko soudit kdo víc, ačkoli ztráta dítěte je asi větší trauma. Pro rodiče kamarádů je stále vrah, i přesto, že se pokusil omluvit prostřednictvím dopisu.

Dodnes na něj nedostal odpověď, což ale chápe a rozumí tomu. Sám ví, že to nemůže odčinit, i když takto silný výraz nelze v případě neúmyslného neštěstí použít! „Vlastně ani netuším, jestli by mi jejich odpuštění pomohlo,“ svěřuje se Jakub. „Fakt, že v tom autě kluci zůstali, prostě nezměním.“

Člověk, jenž někdy seděl za volantem zabíjejícího auta, kromě vnitřních psychických úzkostí prožívá také permanentní tlak v souvislosti se soudním líčením a reakcí širšího okolí.

Jakub na vlastní kůži cítí, jak ho i nezúčastnění, kteří podrobnosti neštěstí neznají, předem rádi soudí. Na místo neštěstí se dosud podívat nešel – nenašel odvahu. Možná někdy… Neví, co ho čeká v delším horizontu.

„Až vyjdu z vězení, stejně mi nebude líp. Nejsem odsouzený na rok, ale na celý život. Odchodem z basy to pro mě nekončí, potáhne se to do konce života. Navždy mě to bude mrzet.“

Statistiky silnice se lepší?

  • Začátek letošního léta byl z hlediska dopravních nehod kritický – v prvním prázdninovém prodlouženém víkendu zahynulo 26 lidí!
  • Statistika za první pololetí 2010 ale říká, že si české silnice v porovnání s černými čísly za stejná období předchozích 10 let vyžádaly nejméně obětí – konkrétně 294.
  • Přesto nelze jásat. Proti vyspělé Evropě se pořád řadíme mezi problematické státy. Navíc nižší počet obětí lze přičíst technologicky bezpečnějším automobilům!