Pro manžela skoro neexistuju!

Můj problém vám může připadat banální. Lidé zápasí s těžkými chorobami, umírají jim jejich nejbližší, přicházejí o střechu nad hlavou… Já mám jen tichou domácnost. Pro manžela jsem zřejmě neviditelná.

Starám se o tři děti, dva starší kluci už chodí do školy, se dvouletou Aničkou jsem na mateřské. Bydlíme v novém rodinném domku kousek od Prahy. Je tam jen malý obchod, na všechny větší nákupy musím jezdit autem do města a brát malou s sebou. Asi si řeknete - ta se má, když má auto. Jiné mámy musí jezdit „sockou“.

Po materiální stránce se máme opravdu dobře. Manžel Petr zastává vysokou funkci v jedné nadnárodní firmě, zakládá si i na svém altruismu a posílá značné finanční částky na charitu. Chce být hodným člověkem.

Našim třem dětem se plně věnuje o víkendech. Hlavně klukům, ale už zapojuje i Aničku. Vymýšlí různé hry, jezdíme na výlety a děti tátu zbožňují. Ostatně jak by ne, vždyť když je s nimi, mají ho skutečně jen pro sebe.

A já jsem „ta vzadu“. Uklízím, vařím, žehlím, nakupuji, dělám s dětmi úkoly. „Tak co v práci, nějaké novinky?“ zeptám se Petra po příchodu domů. Ani si nevšimne, jak pěkně je uklizeno. Ač je všední den, slavnostně jsem prostřela, abych trochu narušila stereotyp. „V práci? Nic!“ odpoví, vstane, vlepí mi na čelo pusu a zaboří se do ušáku s novinami v ruce.

Děti už většinou spí, manžel se vrací z práce zpravidla kolem deváté. Pokud si ale myslíte, že si večery hezky společně užíváme, jste na omylu. „To se ani nezeptáš, jak jsme se měli my? Co kluci ve škole?“ Zvedne hlavu od novin, udiveně se na mě podívá. „No tak jak jste se měli vy? Co kluci ve škole?“ opakuje po mně. Vyprávím mu, co děti, co já, ale zjevně mě neposlouchá. Ostatně jaká dobrodružství bych mu asi mohla ze svého života mámy v domácnosti líčit? Že se mi porouchala žehlička? Že Anička rozbila tu novou vázu? Že odpoledne přišly kamarádky s dětmi a trochu jsme podrbaly?

Žádný thriller, který by zaujal jeho pozornost (například že jeden z našich kluků spadl ze střechy), se naštěstí nekoná. Zato o víkendech nestačím zírat.

S kamarády "lev salonu"

Jezdíme na chalupu a v sobotu večer, pokud se babička uvolí, že nám pohlídá děti, jdeme s přáteli na pivko. A dochází k proměně, přímo metamorfóze. Z mého mlčenlivého manžela se náhle stává „lev salonu“. Srší vtipem, je okouzlující a vypráví historky, o nichž jsem neměla ani ponětí.

Další pozoruhodné příběhy se dozvídám od našich společných kamarádů. A připadám si jako úplná trubka. „Ty to nevíš? Jak to? On ti Petr neřekl, že má Honza průšvih a rozvod na krku, protože zbouchnul tu mladou hospodskou? Ty fakt nevíš, že hajnej leží už týden ve špitále s těžkým infarktem?“

A tak podobně. Jsem ta poslední, která se o něčem dozví. Nejspíš se dozvím jako poslední také o své vlastní smrti. Když se zeptám manžela, proč mi zatajuje informace, kouká jako krtek zjara. „Já ti přece nic nezatajuju! Jen jsem nepovažoval za důležité ti to říct!“ A tváří se jako neviňátko.

Jenže to jsem uvedla jen celkem banální případy. Například mi zatajil i to, že má vysokou hladinu cukru v krvi a měl by držet dietu. Dozvěděla jsem se to až od jeho kolegy, který měl náhodou cestu kolem a zastavil se na kafe. Otázka Jo, tak ty to nevíš? se stává průvodkyní mého života. A já na ni znám jedinou odpověď. Nevím!

Markéta

Markéta:

"Petr mi zatajil i to, že má vysokou hladinu cukru v krvi a měl by držet dietu. Dozvěděla jsem se to až od jeho kolegy"

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky