Když jsme se s manželem brali, oba jsme toužili po rodině a tak nějak samozřejmě jsme počítali s tím, že přijde. Nebylo mi ještě ani třicet a o miminko jsme se začali snažit hned po svatbě. Ale uběhl jeden rok, druhý, a dítě nepřicházelo. Strašně nás to oba zaskočilo.

Vymodlené dítě

Po dvou letech jsme se odhodlali vyhledat pomoc odborníků a ti nám doporučili umělé oplodnění. Podstoupila jsem dohromady tři cykly, ale neúspěšně. Bylo to hodně náročné a neúspěch mě zdrtil. Můj muž mi naštěstí byl oporou, a zrovna když jsme přemýšleli o čtvrtém cyklu IVF, zjistila jsem, že jsem otěhotněla. Naše radost byla nepopsatelná, vůbec jsem tomu nemohla věřit. Těhotenství i porod proběhly bez problémů a přinesli jsme si domů krásnou dcerku.

Náročné šestinedělí

První týden doma jsem byla plná energie, obstarala jsem dcerku, domácnost, nevadilo mi spát jen pár hodin denně. Ale druhý týden jako kdyby mi začaly docházet psychické síly. Začala jsem být roztržitá a zmatená, ztrácela jsem přehled, co je za den a kolik je hodin, nakojila jsem dceru a za chvíli jsem si nebyla jistá, jestli jsem ji krmila, nebo ne. Manžel mi po příchodu z práce pomáhal, ale přes den jsem byla sama. Moje matka bydlí daleko a nemohla se mnou být, ale telefonovala mi každý den, ptala se mě, jestli je všechno v pořádku. Říkala jsem, že se cítím trochu unavená a taková zmatená. Matka mi radila, ať se nepřepínám, že šestinedělí je náročné období a ať jsem na sebe opatrná.

Osudná noc

Třetí týden se to ještě zhoršilo – měla jsem pocit, že nic nezvládám, jako matka selhávám, domácnost už šla úplně stranou. Manžel si vzal dovolenou a pomáhal mi, říkal, že jsem prostě unavená a že se to určitě spraví. Bohužel přišla osudná noc – manžel usnul, já nakojila dceru a šla si lehnout. Krátce poté mě zase vzbudil dceřin pláč, manžel pořád spal. Další události mám jako v mlze, vybavuju si jen, že když jsem ji vyndávala z postýlky, zatřásla jsem s ní. Přísahala bych, že to bylo jen jednou, ale po tom zatřesení se dcera rozkřičela ještě víc… Najednou ale bylo ticho, uložila jsem ji zpátky do postýlky a šla si lehnout, šťastná, že se mi ji podařilo utišit.

Poporodní psychóza

Ráno mě vzbudil vyděšený manžel, že naše dcera nedýchá… Rozjel se kolotoč vyšetřování a skončila jsem na psychiatrii, kde jsem byla několik měsíců a diagnostikovali mi poporodní psychózu. Moje diagnóza mě uchránila od trestu, ale moje manželství se rozpadlo, manžel podal žádost o rozvod. Závěr lékařů totiž byl, že naši dceru zabilo silné třesení. Vůbec si ty chvíle nevybavuju, ale musím žít s tím, že naše vymodlená holčička mou vinou už není mezi námi.

Dneska vím, že jsem měla vyhledat odbornou pomoc hned, jak se objevily první problémy. Bohužel pro naši dcerku je už pozdě. Proto doufám, že můj případ bude varováním pro ostatní maminky, aby nedopadly stejně jako já…

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.