Manžel mého otce nemůže vystát
S mým manželem jsme se poznali na střední škole. Byl to můj spolužák, ale až do závěrečného ročníku jsme o sobě prakticky nevěděli. On byl ten typ kluka, který mě vůbec nezajímal, a on se zase nezajímal o holku, jako jsem byla já. Na stužkovacím večírku jsme se ale konečně začali poznávat víc. Byli jsme tam jediní, kdo nepil, nekouřil a nedělal žádný bordel. Začali jsme se scházet a prakticky všechen čas jsme trávili spolu. Během našeho seznamovacího období jsme oba ještě bydleli u rodičů. Bavili jsme se spolu naprosto o všem a já několikrát zmínila svého otce, ke kterému jsem nikdy neměla dobrý vztah. Je to totiž cholerik a alkoholik.
Moje vzpomínky na dětství s otcem nejsou nijak radostné. Vybavuji si hlavně to, jak každý náš společný výlet vždy skončil v hospodě. V některých případech také tátovým řevem. Vždycky na všechno jen nadával a já to odnášela. Můj manžel tedy nijak nestojí o to se s mým otcem vídat, do čehož ho ani v žádném případě nenutím. Mrzí mě ale jiná věc.
Našeho syna můj táta nikdy neviděl
Naučila jsem se po odchodu z domova tak nějak fungovat bez otce. Když jsme se s manželem brali, ani jsme ho nepozvali na svatbu. Vlastně mi tam ani nijak nechyběl. Stejně by se po svatbě akorát opil a zase by to skončilo fiaskem. Jenže před devíti měsíci se nám s manželem narodil syn a ve mně se něco změnilo. Dosud můj otec svého vnuka neviděl. Manžel s tím totiž nesouhlasí. A mně to mrzí. Vím, že se ke mně můj otec nechoval nikdy úplně nejlépe, ale podle mě si zaslouží poznat svého vnoučka. Ať už se mezi námi stalo cokoliv.
Jenže s manželem nehnu. Možná by pomohlo, kdyby se můj otec omluvil. Ale pokaždé, když jsem s ním v minulosti mluvila o tom, že se ke mně mohl chovat lépe, jen se urazil. Nevím, co mám dělat. Můj otec není ideálním člověkem, ale vím, že i jeho mrzí, že si nemůže pochovat nebo pohladit svého vnuka.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
