Těhotenství si většina žen užívá. Právem. Nahlédněte do galerie na seznam změn, které vás po porodu čekají.

Společně

Poslední roky mám ohromné trápení. Jsem sice už trojnásobnou maminkou, ale s novým partnerem bych ráda měla ještě společné dítě, aby se nestaral jen o vyženěné prcky. Má je sice rád a vnímá jako svoje vlastní, já ale cítím, že máme prostor k posunu.

Pořád dokola

S otěhotněním není problém, už se několikrát zadařilo, ale po pár týdnech jsem vždycky prodělala samovolný potrat nebo šlo o zamlklé těhotenství. Po psychické stránce jsem po takových zkušenostech úplně vyhořelá, nebaví mě starost o děti ani snaha křísit vztah s partnerem. Už ani nemám sílu svěřit se mu se vším, co se mi děje. Ví jen o třech potratech z pěti. Už od samého začátku jsem věděla, že je ve mně něco špatně, a tak jsem ho svým trápením ani neobtěžovala a bojovala s tím sama.

Zklamání

Před deseti týdny jsem znovu otěhotněla a trnula hrůzou, kdy přijde zlom. Všechno šlo ale podle plánů a já začínala věřit, že se na nás konečně usmálo štěstí. Ještě nikdy jsem se totiž nedostala tak daleko. Poslední kontrola u gynekologa mi ale vzala i ty poslední naděje. Doktor mi jen suše oznámil, že se plod přestal vyvíjet a ukončení těhotenství je nevyhnutelné. Z ordinace jsem odcházela v slzách a cítila jsem, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama. Hlavou mi proletěly různé scénáře, ale většinu z nich jsem okamžitě zavrhla. Jedním jsem si ale byla jistá - nejsem připravená říct partnerovi pravdu. Už při posledním neúspěchu měl zvláštní otázky. Budil dojem pochybností vůči mně. Byl naštvaný a nedůvěřivý. Jako bych za opakované potraty nesla vinu. To, že mě vnímá jako "slabý kus" neschopný donosit dítě jako tisíce jiných žen, mě ubíjí ze všeho nejvíc.

Konečná

Pro jistotu si ani neberu fotky z ultrazvuku. Už nikdy nechci zažívat muka, kdy vedle sebe sedíme na posteli, v dlani tiskeneme černobílý snímek a pak ho v záchvatu vzteku a beznaděje zmačkáme a vyhodíme do koše. Pochopila bych, že tělo bojkotuje naše snahy o otěhotnění, ale po psychické stránce jsem padla na dno a ordinace gynekologa se k smrti děsím. Polévá mě tam ledový pot, střídají se návaly horka se zimnicí, v prstech mravenčí a ústa mám otupělá. Možná bych se měla svěřit rodině, přátelům nebo terapeutovi, ale i psaná slova mě bolí. Nevím, jestli bych zvládla mluvit o tom nahlas.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.