První dny s dítětem jsou těžké. Všechny důležité změny po porodu najdete v galerii.

Pravda nebo lež

"Ne, nekojím. To víš, chci si udržet chlapa a ten zhuntovanej hrudník mi za krach manželství nestojí." V podobném duchu odpovídám na zvídavé a pro mě nevhodné otázky svých blízkých. Není na tom sice ani kapka pravdy a nad mou odpovědí jen nenápadně protočí oči, ale nemám sílu pořád všem opakovat, co za mým rozhodnutím ve skutečnosti stálo. Ať mám radši nálepku krkavčí matky, která svému dítěti nedopřeje to nejlepší.

Peklo

Poprvé jsem rodila před pěti lety. Všechno probíhalo ukázkově a syn byl během chvilky na světě. Mléka jsem měla dost a dítě se přisálo na první pokus. Lítostivě jsem pozorovala maminky, které měly s kojením problémy. Po pěti dnech nás propustili domů, kde začalo opravdové peklo. Bradavky jsem měla jako v ohni a při kojení musel malého u prsu přidržovat manžel. Bolestí jsem se třásla a bála se, že ho upustím. Poléval mě studený pot a v krku jsem měla sucho. Po pár dnech byla už situace velice vážná. Odmítala jsem se dívat na syna, děsila jsem se každého jeho probuzení a dožadování se mléka. Psychicky jsem se propadla na úplné dno. Vrcholem všeho bylo, když jsem uprostřed noci stála na balkoně a přemýšlela, jestli dolů shodím syna nebo skončím já sama. Pomocnou ruku mi podala psychiatrička, která dala stopku kojení a předepsala mi silná antidepresiva. Po dvou týdnech už jsem si mateřství zase užívala, ale na temné období ze začátku si vůbec nepamatuji. Přišla jsem o nejkrásnější chvíle se svým synem a nikdy si to neodpustím.

Znovu

U druhého těhotenství mě všichni před kojením varovali a gynekoložka mi dala recept s léky na zastavení laktace, ale já nad sebou nechtěla zlomit hůl. Pokusila jsem se o nemožné a vydupala si kojení. Porod byl opět na jedničku a první dny se synem přisátým k hrudníku mě utvrdily v tom, že tentokrát chmury překonám. Po návratu domů se ale opakoval dobře známý scénář. Věděla jsem, co přijde. O to byla celá situace horší. Hned od začátku mě svíraly úzkosti a panické ataky, chvílemi jsem nemohla popadnout dech, nebyla jsem schopná vyjít mezi lidi. Připadala jsem si jako za skleněnou clonou, byla jsem jako pouhý divák ve svém vlastním životě. Odpočítávala jsem minuty a netrpělivě čekala na manžela. Vracely se mi vzpomínky z doby před deseti lety. Byly živé a pletly se mi se skutečností.

Nejde to

Skončila jsem jako po prvním porodu. Nejdříve jsem dostala Lexaurin, později Neurol. Kojení byl konec. Mléka jsem ale měla dost a stavy mě ani s prášky nepřešly. Celé šestinedělí jsem trpěla, že svému dítěti dávám umělé mléko. Pořád u nás doma někdo byl a hlídal mě. Nedalo se mi věřit. Obavy, že ublížím sobě nebo dětem, byly oprávněné. Zpětně cítím povinnost poděkovat svým blízkým, že měli pro moje stavy pochopení. Menší úleva přišla až s první menstruací. Nepřekonám to zklamání sebe samotné, že jsem selhala a odepřea vlastním dětem. Ale utěšuji se tím, že naše boje mohly skončit smrtí a svým způsobem jsem i na dně o svou rodinu bojovala. Prosím, neodsuzujte maminky jen pro to, že nekojí. Výmluva "na prsa" je nejúčinnější, abychom předešli dalším otázkám. Často se za ní ale skrývají příběhy, které se jen těžko vypráví nahlas.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.